Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Ciudad de Nuestra Seňora de la Paz

29. Září 2010

Ciudad de Nuestra Seňora de la Paz

Cesta ze Sucre proběhla v klidu. Zima nebyla, naopak jsme se skoro upekli. V bolívijských autobusech je buď strašná
zima, nebo hrozné vedro. Nic mezi tím. Ani rozoraným polňačkám jsme se nevyhnuli, naopak jsme na nich strávili většinu jízdy. Svaté to autobusy, že takové zacházení vydrží a nerozpadnou se hned po první jízdě.

Už je světlo a pomalu začíná přibývat víc a víc domků a houstnout doprava. Za chvíli už jsme ve městě, ale ještě to není La Paz. La Paz se skrývá někde dole v kaňonu pod námi. Teď projíždíme jeho předměstím El Alto (Vysoké), které je tak nazvané podle faktu, že je rozloženo na okraji kaňonu, v němž leží La Paz. Počtem obyvatel je ale spodnímu La Paz zcela rovnocenné, celková populace 1,6 milionu obyvatel je mezi nimi rozdělena zhruba na půl. Autobus končí někde uprostřed města, před anonymní benzinovou pumpou. Žádný autobusák, žádný záchytný bod. Odhadujeme, kde jsme, a ptáme se místních na cestu do centra. Prý je to kousek, tak půjdeme pěšky. La Paz je pěkně kopcovitý, jelikož ale jdeme do centra, ulice jsou všechny z kopce. Proto se nám jde dobře, ač jsme v nadmořské výšce nějakých 3 600 metrů (El Alto je asi o 400 metrů výš). Na Plaza Alonzo de Mendoza zahýbáme do úzké uličky Inca Mayta Capac, kde se ubytováváme v levném alojamientu. Teplá voda prý teče ráno a večer, ale nevěřím tomu ani za mák. Hlavně že bydlíme levně. Alespoň se trochu otužíme.

Den 280, úterý 25. 5. 1999

Slunce ještě nevyšlo (vlastně vyšlo, ale jelikož La Paz je na dně kaňonu, začne sem svítit až později), a tak je ještě chladno. Abychom se ohřáli, máme tři možnosti. Buď zalézt do postele, dostat se víc do centra (kde už je slunce) nebo vylézt výš (kde už je také slunce). Volíme kombinaci druhého s třetím a vydáváme se na Mercado Negro (Černý trh), velký trh kousek od hotelu.

Ještě je celkem brzo, a tak Mercado Negro zdaleka není tak rušný, jak asi bude uprostřed dne. Rozprostírá se podél ulice Graneros a vede pěkně prudce nahoru. Nejde o černý trh v pravém slova smyslu, tzn. věci na něm prodávané nejsou kradené, jen možná nelegálně okopírované. Modré dřevěné konstrukce, teď ještě prázdné, zabírají velkou část šířky ulice, zbytek je jen pro chodce. Do takového kopce by ostatně asi nic nevyjelo.

V této čtvrti bydlí hodně indiánů, kteří taky tvoří většinu trhovců. Rozložené věci zde zatím má jen pár indiánek nabízejících boty, bundy a kazeťáky. Jelikož je trh skoro prázdný, není teď na jeho pořádné prozkoumávání příliš vhodná doba.

Jedno velké tržiště

Tahle část La Paz je jakoby vyhrazená tržištím. O blok dál je další z nich, tajemně nazvané Mercado de Hechicería (Čarodějnický trh). Jeho stánky jsou rozložené podél ulic Santa Cruz a Linares a nedají se přehlédnout. Všimne si jich i člověk, který nemá o existenci tohoto trhu vůbec ponětí. Nemá na vybranou - jsou naprosto neobvyklé.

Mercado de Hechicería vlastně ani nevypadá jako trh. Stánky jsou od sebe oddělené a moc lidí se u nich netísní. Lidé sem nemusí chodit tak často jako na normální trh. Uhranout souseda přeci jen lidi nepotřebují tak často, jako třeba koupit si brambory. Dají se tu sehnat různé předměty či směsi k ovlivňování aymarských duchů. Ať už bychom chtěli amulety pro jejich udobření, léky, bylinky nebo talismany na lásku či inteligenci, tady bychom si určitě vybrali. Taky jsme nakoupili. Táně indiánka doporučila talisman na lásku, mně na inteligenci a pak Táňa ještě vybrala jeden pro štěstí. Ani na sekundu bych neuvěřil, že fungují, ale tak se nám líbily, že jsme neodolali. V malinkatých ampulkách jsou zašpuntované (úplně stejným způsobem jako transfuzní roztoky) pestrobarevné blbůstky: červený šípek, žlutá spirálka (buď nějaká housenka, nebo stočený stonek) a pár dalších barevných pecek, nebo co. Všechno plave v oleji a úplně dole se na nás směje zlatá (jen podle barvy) podkova a ručka.

Talismánky patří ještě k těm normálnějším věcem. Taky bychom si ale mohli koupit třeba vysušené mládě lamy nebo rovnou embryo, sušené netopýry a samozřejmě všelijaké bylinky, podivné roztoky a mazadla. Taky třeba malé hliněné sošky, náhrdelníky a náramky. Prostě všechno, co by nám mohlo pomoct při komunikaci s aymarskými duchy. Tak jako čtvrť s trhy působí venkovsky, hlavní tepna La Paz, probíhající jen tři bloky odsud, působí velkoměstsky. Žene se po ní jedno auto za druhým a stejně tak je to se starými otřískanými autobusy dodge. Kolem se motá spousta lidí a podél ulice stojí nespočet stánků s cigaretami, cukrovinkami, novinami
a jídlem. Pár budov má parametry mrakodrapů, ostatní mají alespoň několik pater. Skoro na všech jsou reklamy na Coca-Colu, filmy Fuji, oleje Mobil nebo nějaký jiný nadnárodní výrobek.

Zastavujeme se v turistické kanceláři a chceme se zeptat na internetové kavárny. Odpověď ani moc neočekávám, proto mě příjemně překvapí, když dostávám seznam několika míst, a dokonce jeden prospekt. K tomu se mi ještě v ruce ocitá mapa centra La Paz a nějaká brožurka o La Paz jako centru iberoamerické kultury. To oceňuji!

Dnes nemáme žádný vytyčený cíl, a tak se chceme jen tak potloukat po městě. A když tenhle zastavěný kaňon vidím, říkám si, že pro začátek je to asi to nejlepší, co můžeme udělat. Začíná na mě totiž působit jako živel. Pořád se hýbe, lidi se valí sem a tam, mezi auty se proplétají indiánky s látkovými vaky na zádech, a to jak v chudších čtvrtích, tak mezi bankami a mrakodrapy. Všude se prodává
a nakupuje. Teď po poledni už nejen na trzích, ale všude. Celý La Paz mi připadá jako jeden velký trh.

Na ulici Comercio míjíme prodejní pobočku naší české Tatry. To je zvláštní, copak nevědí, že Tatra už skoro zkrachovala? Comercio patří k těm ulicím, co jsou dlouhé a vedou do kopce. V klasickém jihoamerickém stylu stoupá číslování domů do tisíců a je to trochu nepřehledné. Pokud něco hledáme a ptáme se, je to stejné jako v Chile. Dostane se nám odpovědi, že je to třeba o dva bloky dál nebo
o jeden a půl bloku za určitou ulicí. Blok je tu prostě základní orientační jednotkou.

V našem bezcílném putování míjíme řadu pěkných koloniálních kostelů i pár muzeí, ale dnes si jich moc nevšímáme. Ulice je daleko zajímavější, ale taky hůř popsatelná. Děje se toho na ní tolik najednou, že by člověk potřeboval alespoň tři páry očí, aby stačil vnímat vše. Nejfantastičtější je ten mix mestizos a indiánů.

Navečer se zastavujeme v jedné z internetových kaváren. Asi hodinku pročítáme dopisy a já už připravuju další příspěvek pro Cesty. O Chile se mi nepíše snadno, protože se tam moc nedělo, kdežto bolívijské Altiplano mi to bohatě vynahradilo. O něm bych mohl psát do vyčerpání, a stejně bych nebyl hotov. Ještě před odjezdem z La Paz chci příspěvek odeslat.

Cestou zpátky do alojamienta se zastavujeme na dalším trhu. Je obrovský, plný občerstvoven, jídelen
a levných restaurací. Vchází se na něj přímo z Plaza Pérez Velasco. Mlsně bloudíme uličkami mezi pečenými kuřaty, kokovým čajem a čerstvými džusy, než se u jednoho stolku usazujeme. Dávám si chorizzo (klobása), Táňa má zase brambory (kterých tu mají neuvěřitelné množství druhů). Večeři zapíjíme kokovým čajem.

Jídlo bylo skvělé, ale asi moc nezafungoval ten talisman na inteligenci, protože jsem někde zapomněl průvodce Bolívií. Až z hotelu se ještě jednou vracím na trh, ale nikde nic. Zítra se musím jít podívat do internetové kavárny, protože tam jsem ho určitě ještě měl, to si pamatuju.

Den 281, středa 26. 5. 1999

Hned ráno spěchám do internetové kavárny a kniha tam opravdu je. Ten talisman, co jsem si včera koupil, musí být spíš na štěstí než inteligenci. Z La Paz se vypravíme do džungle, takže zase musím doplnit zásobu filmů. Tady ubývají hodně rychle, Bolívie se mi zdá daleko fotogeničtější než Chile. Jedním z míst, kde mají mít levné a kvalitní diapozitivní filmy, je Mercado Negro. Šplháme těch několik ulic nahoru po ulici Graneros. Jsme tu později než včera, takže už je všude plno, vlastně je přímo zácpa. Trh se rozlévá daleko za hranice Graneros a úplně paralyzuje i rušnou ulici Max Paredes vedoucí nahoru ke hřbitovu. Na filmy se musíme doptat, ale ten, kdo nám poradil, že tu seženeme dia filmy, asi nevěděl, co sháníme. Filmů tu pár mají, ale stejně tak tady mají ponožky, ořechy, baterie a koku. Prostě obyčejný trh, žádná kvalita. Koupit se tu ale dá všechno, co člověk potřebuje. A jelikož diapozitivní filmy nikdo nepotřebuje, musíme jinam. Speciální prodejny prý mají být kousek odsud.

Opouštíme Mercado Negro, ale ulice zůstávají skoro stejné. Trh jako by nikde nekončil. Hustota krámků a lidí už není taková, ale i tak je skoro v každém domě nějaký obchůdek nebo alespoň na ulici sedí indiánky a prodávají ovoce. Navštěvujeme několik obchodních pasáží. Říkám jim pasáže, protože jsou shlukem obchodů v jednom domě, ale jinak nejde o nic exkluzivního. Většinou se zde prodává levná elektronika a taky filmy, bohužel ale jen obyčejné. Jediný obchod, kde mají mít diáky,
je ještě zavřený, i když už je čtvrt na jedenáct. Pokud nenajdu nic jiného, vrátíme se sem.

Oklikou, ulicí Sagárnaga, scházíme k Plaza San Francisco. Sagárnaga bych nazval „ulicí dárků“. Obchody se suvenýry jsou zde nahuštěny jeden vedle druhého. Skvěle se tu vybírají dárky. Obzvlášť na dračku jdou jejich čepice, rukavice, svetry, prostě všechno tkané z vlny lam a alpak. Oba si chceme koupit nějaký svetr, tak je obhlížíme. Pohledy nemají nic moc, ale všelijaké dřevoryty, kamenné sošky nebo malinkaté keramické indiánčičky (i s typickými, ještě menšími keramickými buřinčičkami) jsou všude. To by se to nakupovalo, kdyby byly peníze a kdyby to pak měl kdo odvézt!

Levný oběd na Plaza San Francisco

Na Plaza San Francisco, přímo před kostelem San Francisco, si kupujeme levný oběd. Celé náměstí je veskrze moderní a obklopené betonovými budovami a stavbami, z nichž nejzvláštněji působí velké kamenné sousoší uprostřed náměstí. Představuje prý tři velké bolívijské kultury: Tiwanaku, inckou a moderní. Kostel mezi touto modernou vyčuhuje jako nějaký historický omyl. Má nádhernou čelní fasádu, ozdobenou do kamene vytesanými rostlinami a ptactvem, a dvě typické španělské zvonice. No prostě krása. Původní stavba (1548) prý roku 1610 nevydržela nápor napadaného sněhu, a tak to, co teď vidíme, je už jen (kamenná) rekonstrukce původního kostela.

V centru se taky díváme do několika obchodů s filmy. Výběr tady docela mají, ale ty ceny! To je strašné! Zemi, ve které by byly dražší filmy, jsem snad ještě neviděl. Buď budu muset víc krotit svůj foťák, nebo zruinuju svou peněženku. Můžu si taky ale jen sednout a čekat na zázrak v podobě obchodu s lidskými cenami. Diáky se sice dají koupit i na ulici (a za nízkou cenu), ale co to bude za kvalitu? Kupuju si dva filmy v tom nejlevnějším obchůdku, co jsem zatím našel, a odpoledne se vrátíme tam, kde měli ráno ještě zavřeno.

Celý den na nás působí ty masy krámků a obchůdků, co jsou všude kolem. Angličani chodí na „window shopping“ (obhlížení výkladů, jen tak pro radost), tady by se to mělo nazvat „stánko shopping“ (obhlížení stánků). Chce to trochu oddychu, tak si dáme pro změnu kulturu. Z náměstí zase šplháme nahoru a za čtvrt hodinky jsme v uličce Jaén, známé velkou koncentrací muzeí. Jaén je stará koloniální ulička, prý restaurovaná do své původní podoby. Nevím, jestli je to opravdu ona, ale hezká je. Hned na jejím začátku nás zláká Museo de Instrumentos Musicales de Bolivia. Ve znaku má mořskou pannu hrající na kytaru, se sluncem na jedné a měsícem na druhé straně. Vstupní průchod do budovy vede na pěkné nádvoří. V kanceláři si kupujeme lístky a Táňa i brožurku s kazetami, jak se naučit hrát na zampoňu (Panova píšťalka). Výstava je perfektní. Kytary a charanga, plus další strunné nástroje (třeba
i z pásovce), zamponi, bubny. Některé je dokonce možné si vyzkoušet. Při vstupu se v každé nové místnosti samo rozsvítí světlo a spustí komentář ve španělštině.

Začíná být docela chladno, a tak nám je v těch studených koloniálních domech trochu zima. Všechna další muzea jsou zajímavá nejen svými exponáty - Museo de Metales Preciosos Pre-Columbinos zlatými a stříbrnými předměty; Museo de Litoral starými zbraněmi a uniformami z chilskobolívijské války o Litoral (chilský pobřežní pás, kde je dnes i Iquique); Museo Costumbrista Juan de Vargas skvělými keramickými a hliněnými dioramaty, zobrazujícími život starého La Paz, a Casa de Don Pedro Domingo Murillo malbami, nábytkem, sklem a reáliemi 19. století, ale i architektonickou podobou. Postavené jsou kolem jednoho velkého dvora s ochozem, na nějž vedou široké schody. Působí tak trochu jako bludiště a rozhodně bych je nechtěl vytápět. V Bolívii ale topení asi neznají, takže tenhle problém nikdo nemá. Proto je v nich i taková zima.

Abychom už měli ty filmy z krku, vracíme se do jedné z pasáží u Mercado Negro a kupuju rovnou deset filmů. Jsou o dost levnější než v krámech v centru, pravděpodobně proto, že nejsme v nijak exkluzivním místě La Paz. Jestli je za tou nižší cenou i něco jiného, uvidím až doma po vyvolání. Moc se ale nebojím, protože ty ceny v centru jsou opravdu přemrštěné, obzvlášť když si vezmu všeobecnou láci Bolívie.

Zítra se chceme vypravit k obřadnímu centru Tiwanaku, asi 60 kilometrů od La Paz. Autobusy k němu mají odjíždět od lapazského hřbitova. Hřbitov není úplně v centru, ale dostat se k němu dá celkem snadno. Stačí vyšplhat po Granes k Mercado Negro, zahnout na Max Paredes a začít se do kopce prodírat davy lidí a aut. Jak stoupáme výš a výš, odkrývá se nám za zády úžasný pohled. Zpoza okraje kaňonu se začíná vynořovat Illimani, 6 402 metrů vysoký mohutný masiv se třemi vrcholy. Vůbec se nedivím, že je věčně pokrytý sněhem, protože i v La Paz je dost velká zima (i když výškový rozdíl tvoří kolem 2 500 metrů). Už jen kvůli tomuhle pohledu stálo za to sem jít. Když už jsme u hřbitova, uděláme si sem malou exkurzi a přesvědčíme se, že vypadá stejně jako hřbitov v Sucre: nekonečné řady paneláků pro nebožtíky, plné čerstvých květin a barevných náhrobních desek. Nad hřbitovem se začíná zvedat stěna kaňonu a až k okraji je porostlá stovkami malinkých hnědých domečků. Autobusy odsud opravdu odjíždějí, lístky prý stačí koupit zítra ráno. Takže... zítra ráno.

Den 282, čtvrtek 27. 5. 1999

La Paz není hlavním městem Bolívie odjakživa. Jedním z kandidátů na pradávné hlavní město této oblasti je Tiwanaku, vzdálené od La Pazu asi 60 kilometrů. Zda Tiwanaku bylo či nebylo hlavním městem, není dodnes jasné, v každém případě to ale bylo velké obřadní centrum. Třeba na to při dnešním výletu přijdeme! V osm hodin odjíždíme minibusem od lapazského hřbitova. Je to běžná linková herka (nic turistického), takže se do něj musíme naskládat i se všemi pytli a zvířectvem, co si kdo veze. Silnice z La Paz nahoru k okraji kaňonu se klikatí a náš minibus funí pod nákladem toho všeho živého i neživého. Čím výš stoupáme, tím nádhernější pohled se nám otevírá. Dno kaňonu (centrum La Paz) se vzdaluje a propadá dolů, obrysy kaňonu vystupují a La Paz začíná vypadat jako obrovská mísa naplněná minidomečky a rýhovaná miniulicemi. Nad ním do neuvěřitelné výše ční skoro 6,5 kilometrů vysoké vrcholy Illimani. Asi za půl hodiny zastavujeme nahoře v El Alto, kde nastupuje další várka campesions.

Turistický ruch i v Bolívii dělá své. Čekal jsem, že do Tiwanaku povede rozoraná polňačka, a zatím si to uháníme po pohodlné asfaltce, až mám pochyby, že takovou rychlost ta naše herka snese. Jen jednou zajíždíme do polí, které se nakonec ukazují být malou vesničkou, kde se právě koná trh. Naší střeše se tak trochu ulehčuje.

Tiwanaku

Vystupujeme zdánlivě v polích, vesnice Tiwanaku (jmenuje se podle obřadního centra) je ještě nějaký kus před námi. Jsme ale před muzeem, odkud je obřadní centrum vidět na druhé straně kolejí. Dříve byla vstupní brána na druhé straně Tiwanaka, dnes je třeba si lístky koupit v muzeu. Muzeum je otevřené (což se dřív moc často nestávalo) a určitě je dobrý nápad podívat se nejdřív do něj. I ten, kdo se předtím netkl knih a neví o Tiwanaku skoro nic (pravda, takový člověk by sem asi nejspíš vůbec nejel), se dostane snadno do obrazu (pokud umí španělsky). Dozví se o pěti obdobích (I-V), na něž se existence Tiwanaka dělí. Jeho historie se „rozprostřela“ od 6. století př. n. l. do 13. století n. l. V době největšího rozkvětu mělo Tiwanaku dvacet tisíc obyvatel.

Jako většina jihoamerických předinckých civilizací i Tiwanaku se dostalo na vysokou úroveň v keramice a zanechalo za sebou kamenné monolity, o jejichž skutečné funkci se vědci dodnes dohadují. Monolity vznikly hlavně v období Tiwanaku IV (mezi 300 a 700 n. l.), keramikou se zabývali od začátku, přičemž její charakteristika se měnila s dobou. Tiwanaku I bylo obdobím barevné keramiky; pro Tiwanaku II (400 př. n. l. až
0 n. l.) byly typické velké nádoby; Tiwanaku III (0 až 300 n. l.) „zplodilo“ keramiku trojbarevnou, zdobenou obrazy zvířat; keramika Tiwanaku IV byla zase hodně ovlivněná „objevením“ dekorativnosti křivek lidského těla a keramika Tiwanaku V
(700 až 1200 n. l.) postupně stagnovala, až začala upadat (spolu s celou kulturou) a neobjevily se už žádné výrazné nové prvky. V muzeu jsou představena všechna období, takže je snadné si udělat obrázek.

Samotné Tiwanaku leželo ve své době na březích poloostrova vybíhajícího do jezera Titicaca. Titicaca je dnes už asi 20 kilometrů na západ, ale je stále důležité coby rodiště slunečního boha Virakoči.

Dnes už je Tiwanaku jen odrazem své podoby z dob největší slávy, na čemž se svým dílem podepsala především španělská kolonizace. Zlato Španělé odvezli, většinu keramiky rovnou na místě zničili náboženští fanatici, kamenné bloky byly zase použity na stavbu vesničky Tiwanaku a železniční trati do La Paz. Přesto zde pár zajímavých věcí zůstalo a bylo nebo je rekonstruováno. Hned za muzeem je hliněnou zídkou obklopena Puma Punku (Pumí brána). K vidění tady není skoro nic, archeologové zde ale prý nalezli kamenné megality vážící až 440 000 kilogramů! Dnes je všude kolem nízká tráva, na
které se pasou krávy.

Puma Punku leží mimo hlavní naleziště, které je na druhé straně - oplocené, hlídané a musí se do něj platit vstupné. Ty zhruba dva dolary ale stojí za to. Slunce praží, ale vítr fouká. Je zima, krajina však září přemírou slunečních paprsků, kterých se v téhle nadmořské výšce (asi 4 000 m n. m.) dostane na zem daleko víc (a ze širšího elektromagnetického spektra). Proto se musíme namazat opalovacím krémem.

Po pravé straně pěšinky vedoucí od vstupní branky se zvedá velká halda hlíny. Tak dnes působí pyramida Akapana, kopec, který byl do podoby pyramidy obestavěn kamennými bloky. Dnes sice můžeme po zvětralém schodišti vyšplhat nahoru a podívat se z výšky na celé Tiwanaku, ale nic víc než pár kamenných soch už z původní pyramidy nezbývá.

To nejzajímavější, co zde můžete vidět

Z pyramidy je skvělý výhled i na sousední kamennou plošinu Kalasasayu. Na téhle plošině je soustředěno to nejzajímavější, co se dá v Tiwanaku vidět. Sbíháme dolů a ocitáme se na kamenném chodníku mezi vyvýšenou Kalasasayou a do země zapuštěným Templete Semisubterráneo (Polopodzemním chrámem).
S Templete Semisubterráneo se v Bolívii setkáte, aniž vůbec víte, kde se nachází: všude totiž najdete pohledy, na kterých spatříte záhadnou čtvercovou kamennou tvář zasazenou přímo do zdi. Ta tvář je právě odsud.

Nejde vlastně o chrám v tom slova smyslu, jak ho známe my, protože není zastřešený. Spíš se podobá kamennému nádvoří
o rozměrech 26 × 28 metrů, zapuštěnému asi pět metrů do země. Procházíme se dole a obhlížíme kamenné hlavy. Vypadají stejně záhadně jako na pohledech, jen je jich tu daleko víc
s mnohem rozmanitějšími výrazy. K čemu asi sloužily?

Z kamenného chodníčku vedou skrz kamennou bránu na plošinu Kalasasaya schůdky. Plošina (130 × 120 metrů) je vyvýšená a její zdi jsou sestaveny z obrovských slícovaných kamenných bloků. Skrz bránu vidíme kamenný monolit Ponce, ale to je tak všechno. Na Kalasasayu se tudy nedostaneme, brána je přehrazená ostnatým drátem. Musíme celou plošinu obejít a vyšplhat se na ní jedním z postranních schodišť vestavěných do kamenných bloků.

Kamenná Kalasasaya pravděpodobně sloužila k rituálním obřadům, o čemž by mohly svědčit i zajímavé kamenné monolity. Na vyvýšené plošince, přímo v ose Kalasasayi, stojí první z nich - člověku podobný Ponce. Celý porytý spletí čar, čtverců, trojúhelníků a koleček působí hodně záhadně a Däniken by určitě řekl, že v něm indiáni zobrazili návštěvníka z vesmíru. Pravda, působí trochu „roboticky“, ale stejně tak by to mohl být Virakoča, ke kterému mají domorodci posvátnou úctu.

V severozápadním rohu plošiny stojí jeden z nejznámějších symbolů předincké Bolívie - kamenná Puerta del Sol (Sluneční brána). Vytesána z jediného kusu kamene má nad vchodem velkou rytinu slunce s dlouhými paprsky a po celém povrchu vyryté roztomilé vzory. Symetricky podél osy procházející vstupní branou a monolitem Ponce stojí na druhé straně plošiny další monolit - El Fraile. Všechny tři působí tajemně, ale i opuštěně. Nikdo už přesně nezná jejich účel, jen ony samy.

Na ploše Tiwanaku je ještě řada dalších staveb stejně mystického významu a zanedbaného vzhledu. Třeba malá Puerta de la Luna (Měsíční brána) je nějak spjata s Měsícem, manželkou (ano, Měsíc je zde ženského rodu, stejně tak jako třeba i ve španělštině) boha slunce, a Putuni (Palác sarkofágů), jež se dnes jeví jako rozorané pole, mohl být podle naznačeného půdorysu kdysi palác s mnoha místnostmi (nebo mnoha domy?). Škoda, že se nám zachovalo jen tak málo a velká část této kultury pro nás už asi navždy zůstane zahalena neproniknutelným tajemstvím času.

Na dohled od obřadního centra jsou hliněné domky a kostelní věž vesničky Tiwanaku, ze které jezdí dodávky zpět do La Paz. Zastavujeme se před muzeem, kde Aymarky prodávají pletené svetry a hliněné a kamenné kopie sošek z naleziště. Budou to skvělé dárky. Já si navíc kupuju svetr z alpaky, takový, jaký v Bolívii vyhlížím už od začátku. Ve vesničce Táňa kupuje chleba, sýr a cibuli a ještě před odjezdem dodávky se stačíme naobědvat.

Ciudad de Nuestra Seňora de la Paz

Cesta zpět do La Paz je až na píchlou gumu bez problémů. Vystupujeme na silnici ještě nad La Paz, protože se na město chceme podívat ze shora. Stojíme na krajnici a obdivujeme přírodní umístění
La Pazu, když tu náhle u nás zastavuje auto a z něj vyskakuje Bolívijec ve velkých brýlích. - „Odkud jste?“ ptá se. Slušně mu odpovídáme v domnění, že to bude další člověk, který se s námi chce začít bavit (i když to v Bolívii moc obvyklé není). Člověk vytahuje nějakou průkazku s nápisem Policia de Bolivia a pokračuje: „Ukažte mi svoje pasy.“ Dívám se na auto a pak na něj a odhaduju, že to bude nějaký podfuk. „Proč?“ ptám se a dál si prohlížím krajinu. Žádná odpověď. Bolívijec znejistěl - nebereme ho vážně. Po pár vteřinách už je jasné, že to je opravdu podfuk. Bolívijec totiž couvá větou: „Bydlíte v hotelu Italia?“ „Ne,“ já na to. „Tak to je omyl,“ teď už Bolívijec začíná couvat i fyzicky - do auta. „Nemyslete si, že vám to projde, zavolám skutečnou policii a řeknu jim číslo vašeho auta!“ dorážím ho. Bolívijec něco blekotá z okna a auto startuje pryč. Stali jsme se svědky starého jihoamerického triku, jak dostat z turistů pasy a peníze. Inu, Jižní Amerika je přeci jen trochu divočejší než třeba Asie.

Poslední večer v La Paz

Jsme vysoko nad La Paz a dolů je to po klikaté silnici ještě pár kilometrů, proto nasedáme na starý dobrý městský bus dodge a vystupujeme o něco blíž centru. Zbytek cesty dolů je jak tlačenice trhem. Zase. To je prostě La Paz. Velké, živé tržiště. Pokud Sucre (100 000 obyvatel) bylo klidné a Potosí (100 000 obyvatel) živé, pak La Paz (1 milion obyvatel) je prostě živel. Už se opakuju, ale čím déle tu jsme, tím víc na mě celé město působí jako jedno velké tržiště, kde se dá koupit vše, co kdy bylo vymyšleno.

Kvůli trhům tady ve čtvrtích, jež jsou postaveny na svazích směřujících dolů do centra, už snad ani neexistují ulice. Teda existují, ale pod těmi všemi stánky, plachtami, horami všeho možného a davy domorodců se nějak nedají rozeznat. Zmizely, protože celá čtvrť je zastavěná. Pokud ne otřískanými cihlovými domy, tak igelitovými a dřevěnými stánky. Na jednom místě je dokonce obrovský supermarket pod širým nebem. Ulice jsou doslova zavalené sušeným mlékem, zeleninou, křupkami, brambůrkami a špagetami. Oproti jiným trhům tyhle uliční mají jednu velkou výhodu: když prší, nemusí se nečistota
a odpadky vůbec zametat, protože jsou automaticky odplaveny z ulic dolů do centra.

Zítra bychom chtěli odjet do Rurrenabaque, městečka na okraji amazonské džungle. Sdíleným taxíkem se dostáváme až do čtvrti Villa Fátima, na druhé straně La Paz, odkud prý autobusy do Rurre jezdí. Určení je to poněkud nepřesné, tak se musíme trochu doptávat a hledat, než narážíme na kancelář společnosti, která hrdě inzeruje cestu do Rurre za osmnáct hodin. Vše je v pohodě, jen se sem, na kraj světa (La Paz), budeme muset zítra dopravit i s batohy. To se teda máme na co těšit!

redakce Braunovin
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Vzdělávací instituce Aesculap Akademie uspořádala sympozium Restart elektivních výkonů, které v přímém přenosu vysílala přihlášeným účastníkům prestižní konference Efektivní nemocnice. Pozvání přijali Roman Kraus, předseda senátního výboru pro zdravotnictví, Jan Bláha, přednosta KARIM Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, a Eckart Mayer, přednosta německé ortopedické kliniky AKH. Připravili jsme tři bloky, ve kterých vždy diskutovali dva hosté.

23.12.2020
Aktuality z B. Braun

Spotify, iTunes, Google Podcasts - na všech těchto platformách si teď můžete poslechnout podcast Medicína od společnosti B. Braun. O zdravotnictví nebo aktuálních tématech v medicíně vyprávějí lékaři, sestry, manažeři, ale i samotní pacienti. Ačkoliv podcast přináší řadu odborných názorů, nepochybně obohatí i posluchače z řad široké veřejnosti.

30.10.2020
Aktuality z B. Braun

Existuje klíč k nalezení optimální úrovně stresu v době koronaviru? K tomu se nám vyjádřil a popsal své zkušenosti z terénu zakladatel projektu #delamcomuzu Mgr. Pavel Pařízek, který v době krize řešil se svým týmem na dennodenní bázi problémy běžných občanů, pracovníků z první linie a fungoval dokonce jako „záchranná stanice“ expatů žijících na území České republiky. V průběhu pandemie se ukázalo, že hlavním stresovým faktorem epidemické krize nebyl jen samotný Covid-19, ale i sekundární dopady pandemie jako obavy o vztahy či práci.

08.07.2020
Aktuality z B. Braun