Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Čarokrásné údolí Valle del Encanto

13. Říjen 2009

Čarokrásné údolí Valle del Encanto

Dnes opouštíme Santiago a vydáváme se na sever. Sice jen nějakých 300 kilometrů, ale snad to bude stačit na to, aby tam už míň pršelo a víc svítilo slunce. Na autobusovou
dopravu je zatím spolehnutí, a tak ze Santiaga odjíždíme docela na čas.

Den 261, čtvrtek 6. 5. 1999

V buse na videu nám hned pouští nějakou „karaťárnu“, což je ale dobře, protože nějaký dobrý film by mě odváděl od pozorování krajiny. Ta za Santiagem však pro mě není zas tak nová - už jsem ji viděl cestou na jih do Chillánu. Políčka střídají vinice a vinice zase políčka.

Asi po dvou hodinách ale tuto scenérii opouštíme, protože silnice se přiblížila k moři. Začíná ubývat vegetace a přibývat stepních rostlin. Už jsme vyjeli z úrodného okolí hlavního města a dostali jsme se na okraj vyprahlejší oblasti, jež dále na sever přechází v poušť Atacama. Městečko střídá městečko, až přijíždíme do Ovalle, naší zastávky na následující dva dny. Je asi jedna odpoledne.

Ovalle

Ke střednímu Chile patří polopouštní ráz krajinyOvalle na mě působí ohromně klidně a pohodově. Kolem se zvedají vyprahlé kopečky, přesto je město plné života. Slunce sice praží, ale jakmile zapadne, teploty prudce klesnou, takže se ho lidé na ulicích snaží co nejvíc využít. S batohy se prodíráme městečkem a hledáme ubytování. Máme štěstí na hlavní ulici hned vedle supermarketu (bude blízko pro housky). Otevírá nám příjemná babička a uvádí nás do útulného pokojíku ve svém penzionu. Jsme tady jediní, turistická sezóna v Ovalle už asi skončila. Městečko je čisté a jeho středu vévodí dlouhé náměstí s několika parčíky, kde na lavičkách sedí místní staříci a probírají, co se ve městě právě přihodilo. Moc témat asi nemají, protože Ovalle působí tak mírumilovně, že bych se vůbec nedivil, kdyby bylo vyhlášeno nejsympatičtějším městečkem v Chile (pravda, moc jsem jich zatím neviděl).

V každém správném chilském městě musí být Plaza de Armas (Armádní náměstí) a nejinak je tomu
i v Ovalle. Lemují ho vysoké palmy a uprostřed je jezírko, nad nímž jsou umělé chodníčky. Pár bloků od náměstí vstupujeme do moderní ovallské tržnice Fería Modelo de Ovalle. Čekal jsem, že se projdeme po klasickém tržišti, ale místo toho jsme se ocitli v betonové, napůl prázdné piksle s pár stánky
s ovocem a zeleninou. Na trhy se všude vždycky těším, ale v Chile je to podobné jako u nás, tzn. jsou míň barvité a exotické než trhy v Asii nebo Africe.

Chilani mají větši odvahu v experimentování se svými domy.
V barvách určitě. Podobně jako Chillán i Ovalle má pár zajímavých baráčků, které svojí barvou „křičí“ už na dálku. Modrá, žlutá nebo růžová - Chilani se nebojí používat jiné barvy než jen bílou. Ovalle leží mezi několika kopci, z nichž ten nejbližší začíná pár bloků na severozápad od Plaza de Armas. Chceme se na Ovalle podívat trochu „z nadhledu“. Schody nás od úpatí vedou cik cak nahoru místy, které jsou asi chudší čtvrtí. Táňa je nadšená, když míjíme pár školáků sedících na lavičce, z nichž jeden si jen tak hraje na panovu píšťalu.

Chvilku sedíme a koukáme na městečko. Za ním vyprahlé hory
a nic víc. Cestou dolů míjíme několik dělníků pracujících na silnici. Něco nám říkají, ale moc jim nerozumím, tak se jen zdvořilostně zdravíme. Po chvíli za sebou slyšíme volání. A je to na nás. Běží k nám jeden z těch dělníků a v ruce se mu na šňůře kývá foťák. Tánin foťák. Aha, když jsme seděli nahoře, nechala ho na zídce.
A oni nám ho vrátili. Přeci jen můj dojem o sympatičnosti Ovalle nebyl mylný.

Den 262, pátek 7. 5. 1999

Do tohoto příjemného, i když jinak úplně obyčejného městečka jsme přijeli kvůli jedné z okolních zajímavostí - petroglyfům (obrazcům vyrytým na kamenech) ve Valle del Encanto, údolí vzdáleném asi 20 kilometrů od Ovalle. Doprava tam ale není moc přímočará. Pokud bychom chtěli jet až na místo, museli bychom si najmout taxík, což by bylo drahé. Proto jsme si včera zjistili, jak se dostat na rozcestí, ze kterého je to do údolí už jen asi 5 kilometrů pěšky. Zpět budeme muset stopem. Proto je to výlet na celý den, i když je to jen 60 kilometrů. Velké batohy necháváme v úschovně (custodii), a jelikož se
v Ovalle už nebudeme dál zdržovat, na dnešní večer si kupujeme jízdenky do San Pedro de Atacama, asi jeden den jízdy na sever. Kvůli tomu může být dnešek trochu časově napnutý, ale autobus jede až
v šest odpoledne, což bychom měli zvládnout i s případným delším stopováním zpět do Ovalle.

Chilli plantážKolem rozcestí do údolí projíždí víc autobusů, vlastně skoro všechny, které jedou do Santiaga. Jeden z nich má jet v 8 hodin
a u jeho pokladny ráno čekáme. Samozřejmě že to není tak jednoduché a autobus odjíždí asi v půl desáté. A dokonce to je autobus úplně jiné společnosti. Tamten prostě nepřijel. V Chile jsou snad jen dvě autobusové společnosti pokrývající celou zemi (Tur-Bus a Pullman), ale v jednotlivých chilských regionech existuje řada autobusových společností s místní působností. Jejich vozový park není zdaleka tak udržovaný a moderní, jako má Tur-Bus nebo Pullman. Někdy autobus prostě nejede nebo jede, ale jen tak tak. V podobném teď sedíme a po půl hodině vystupujeme v pustině na odbočce k Valle del Encanto. Autobus mizí v dáli a my se vydáváme po prašné cestě k 5 kilometrů vzdálenému údolí petroglyfů. Nad krajinou visí hustá mlha a je chladno. Po obou stranách cesty je plot, který na jedné straně ohraničuje pole a na druhé odděluje od silnice velkou haciendu.

Asi po dvou kilometrech procházíme kolem jejího vchodu, který hlídá chlápek ve slunečních brýlích. Ptám se ho na cestu. Říká nám, že jsme asi v polovině, a ukazuje na kopce na jižním obzoru. Občas kolem nás projede nějaká dodávka, ale jinak je všude mrtvo. Nekonají se žádné turistické autobusy. Jsme uprostřed pustiny a kromě haciendy nikde ani živáčka. Až na budku na konci cesty, jež je zároveň vstupem do rezervace Monumento Arqueológico Valle del Encanto.

Valle del Encanto

„Čarokrásné údolí“ (český překlad jména rezervace) se rozkládá přímo pod námi. Od vstupní budky se dá celé přehlédnout. Trochu stranou, už za jeho hranicemi, vidíme zářit červené fleky. To jsou na zemi rozložené velké pytle, na nichž se suší červené papriky. Stejné papriky, které jsme viděli na polích podél přístupové cesty. Hlídač je veselý, i když tady si asi moc legrace neužije. Denně tudy projde jen pár lidí. Zapisujeme se do jeho knihy návštěv, dostáváme mapku údolí a po kamenné pěšince se spouštíme dolů. V okolí Ovalle už je polopoušť a Valle del Encanto je její součástí. Údolí je vyprahlé, pokryté hnědými skalami a vysokými kaktusy. Jeho středem teče úzký potůček, přes který musíme přejít, abychom se dostali k první skupince petroglyfů.

Cara del Diablo - Ďáblova tvářPrávě petroglyfy je údolí proslavené nejvíce. Jsou soustředěné
v několika skupinách a vytvořeny byly před dvěma tisíciletími. Skupinka, ke které se dostáváme jako první, Petroglyfy v údolí pocházejí ze 7. století n. l. a jsou památkou na kulturu Molle Vlevo Cara del Diablo - Ďáblova tvář je z nich největší. Obrazce vyryté do skály nejsou při zatažené obloze moc vidět, ale přesto rozeznáváme postavy, obrazce, lamy a lidské hlavy. Škoda jen, že nesvítí slunce, protože jedině stíny umožňují správné vykreslení všech petroglyfů. Jako pomůcka jsou kameny popsané čísly, která pomáhají upozornit na ty méně viditelné rytiny. Kromě petroglyfů jsou tady ale i piktogramy, což jsou kresby na kamenech. Ty spatřit bez slunce už je skoro nemožné, protože jejich barva se od barvy kamene většinou liší jen málo. Oboje je připisováno kultuře Molle, která se zde rozvinula v 2.-7. století n. l.

Celé údolí je pokryté kaktusy. Některé jsou uschlé a mrtvé, ale většina je asi spokojená a nic jim neschází. Moc tady sice neprší, ale pravidelné mlhy (jako dnes) jim určitou vláhu přinášejí. Dnešní mlha se ale konečně začíná trochu trhat. Podél potůčku se vydáváme dál do údolí k nejvzdálenější skupince petroglyfů. Není to daleko, jen asi půl kilometru. Je dost těžké je najít, ale čísla nám zase pomáhají. Nic podobného jsem ještě nikdy neviděl, nebo alespoň ne v takové míře. Je zázrak, že se tady tak dlouho zachovaly. Skoro bych řekl, že to je ten zázrak, po němž je údolí pojmenováno. Vracíme se zpět k první skupině petroglyfů. Ta je uprostřed údolí, takže abychom se dostali na druhou stranu, musíme kolem ní projít. Mlha se zatím skoro rozptýlila a slunce vysvitlo. První skupina petroglyfů teď vypadá úplně jinak a hned si připadám daleko míň slepý než před půl hodinou, kdy jsem namáhal zrak, abych našel to, co jsem měl vidět. Některé kameny jsou petroglyfy pokryty opravdu hodně. Přeci jen ale tady jsou známky turistického ruchu.

Člověk sice žádný, ale zato na svahu pár metrů od petroglyfů stojí dřevěná kadibudka a před jezírkem
u petroglyfů jsou postavené lavičky i grilovací kameny. O víkendech tu prý bývá rušněji. Dřevěné lavičky se stoly nám teď skvěle slouží k obědu. Je to zvláštní pocit, obědvat v takovém tichu a být přitom obklopen tajuplnými výtvory původních indiánů. Ve třetí části údolí jsou kromě petroglyfů i další pozůstatky kultury Molle - pohřební kameny. Jde většinou o jeden kámen, který je různě otesán nebo „ozdoben“ buď elipsovitými, nebo čtvercovými důlky a zářezy. Většinou jsou jen 10 -15 centimetrů velké, takže se snadno přehlédnou. Údolí pokračuje dál ve směru cesty, ale tam už začíná divočina.

Jak byla ráno zima a foukal vítr, tak je teď vedro, a obávám se, že jsem se už stačil spálit. Stoupáme po cestičce ven z údolí a procházíme kolem vstupní budky. Zdravíme se s hlídačem a vydáváme se po cestě zpět k silnici. Škoda, že tudy nejezdí víc aut, protože jsme mírně uchození. Od údolí k silnici nám to uběhlo rychleji než cesta sem. Stoupáme si na krajnici a začínáme stopovat. Slunce ještě silně svítí, ale fouká studený vítr, takže nám začíná být chladno. Teplotní rozdíly mezi dnem a nocí jsou tady velké, pro nás až neuvěřitelné. Se stopováním moc štěstí nemáme. Aut projede hodně, ale nezastaví nikdo. Asi se nikomu nechce věřit, že bohatí běloši nemají na vlastního taxíka. Teprve po tři čtvrtě hodině nám staví linkový autobus a za dolar jsme za půl hodiny zpátky na autobusovém nádraží. Je opravdu zima,
a tak si v bufíku dáváme teplý čaj a čokoládu. Slunce ještě nezapadlo, ale stíny jsou dlouhé a tam, kde už nesvítí slunce, je chladno. Prokletá studená poušť. V šest večer nasedáme do pohodlného autobusu a odjíždíme vstříc poušti Atacama na severu Chile.

redakce Braunovin
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně (FN USA) patří k tradičním prestižním kardiologickým pracovištím v rámci konceptu péče o nemocné se srdečním postižením v České republice. B. Braun Česká republika se těší ze skutečnosti, že dlouhodobě s Invazivní a intervenční kardiologií (IKAK) FN USA spolupracuje a zajišťuje brněnským kardiologům stenty a lékové balonky pro jejich náročnou a odborně vysoce kvalifikovanou práci. Jsme rádi, že můžeme těmito řádky pogratulovat lékařům a sestrám Oddělení invazivní a intervenční kardiologie k 25. výročí založení.

22.07.2021
Aktuality z B. Braun

Významní čeští nefrologové po zahájení očkování proti covidu-19 oslovili Ministerstvo zdravotnictví, aby při vakcinaci zařadilo do prioritních skupin i dialyzované pacienty. Přístup k očkování se podařilo zajistit a dialyzovaní už mají dostupnější i preventivní léčbu.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun

Společnost B. Braun rozšířila své portfolio vstřebatelných hemostatických prostředků z oxidované celulózy o nového benjamínka, který cílí primárně na laparoskopickou chirurgii.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun