Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Canberra a Echuca

1. Červenec 2008

Canberra a Echuca

Canberra je rozdělena na dvě části jezerem Burley Griffin. Pán, po kterém je pojmenováno, vyhrál začátkem 20. století soutěž na návrh územního plánu nového města a celých sedm let, do roku 1920, bojoval s australskou byrokracií o to, aby mohl svůj vítězný návrh uskutečnit. Nepovedlo se mu to, tak se na to vykašlal a nechal Canberru v rukou byrokratů.

Canberra, Australian Capital Territory

Den 231, středa 7. 4. 1999

V osm ráno odjíždím z Central Station autobusem do Canberry. Je hezky a i jízda je příjemná. Na předměstích Sydney projíždíme, jako ve všech městech, lesem prodejen automobilů. Podle jejich počtu tady musí každý mít snad dvě auta.

Model skutečného rozložení ulic umístěný v National Capital exhibitionModel skutečného rozložení ulic umístěný v National Capital exhibitionJízda do Canberry trvá asi pět hodin, část po dálnici, část po běžné silnici. Krajina svými kopečky a obdělanými poli zase začíná připomínat jižní Moravu.

V Canbeře se ubytovávám v hostelu kousek od Jolimont Transit Centre, kam jsem přijel. Velká noclehárna, o patro níž kuchyně a společenská místnost, chodby vypadají a voní jako v lepším hotelu. Na pokoji se už povalují dva Japonci, podle vlastních slov šíleně se nudící (tak proč sem jezdí?). Zanechávám je vlastnímu osudu a jdu se projít.

Centrum Canberry jsou široké ulice se stromy a trávníky, po pěší zóně se dostávám k obchodnímu domu. Je chladno, ale jinak hezky. Některé semafory opět nemají červeného a zeleného panáčka, nýbrž americké „Walk“ a „Don’t Walk“.

Jezero s vodotryskem Captain Cook MemorialJezero s vodotryskem Captain Cook Memorial Město je rozděleno na dvě části jezerem Burley Griffin. Pán, po kterém je pojmenováno, vyhrál začátkem 20. století soutěž na návrh územního plánu nového města a celých sedm let, do roku 1920, bojoval s australskou byrokracií o to, aby mohl svůj vítězný návrh uskutečnit. Nepovedlo se mu to, tak se na to vykašlal a nechal Canberru v rukou byrokratů.

Dnes je z jeho plánu použit jen půdorys základních ulic a v upravené podobě i jezero. O tom všem je možné se dozvědět v centru National Capital Exhibition, které vypráví historii Canberry od doby před příchodem Evropanů až po současnost. Dobré místo pro seznámení se s městem, zorientováním se a zjištěním, co je tu k vidění.

National Capital Exhibition stojí v jednom z parků na břehu jezera. V dálce tryská do výše více než sto metrů Captain Cook Memorial Water Jet a na druhém břehu jsou vidět vládní budovy. V parku vládne klid - auta ho objíždějí velkým obloukem - jen velcí žlutobílí papoušci se snaží překřičet jeden druhého. Canbeřani si užívají pěkného počasí a prohánějí se parkem na zvláštních šlapacích kolech, která vypadají jako dva bicykly svařené k sobě.

Jezero Burley GriffinJezero Burley GriffinDostávám se k Anzac Parade vedoucí od jezera k War Memorial (Válečný památník) na úpatí hory Ainslie. Anzac Parade je součástí jakési „osy Canberry“, která se táhne od Nového parlamentu přes Starý parlament, jezero, Anzac Parade, War Memorial a končí na vrcholu Ainslie, odkud má být na Canberru pěkný výhled.

Anzac Parade je lemována pomníky připomínajícími válečné konflikty, ve kterých bojovali a padli Australané a Novozélanďané. To stejné, jen v bledě modrém, je vystaveno ve War Memorial. Nejvíce místa je věnováno 1. světové válce, obzvlášť Gallipoli, a výstava se táhne minulostí přes 2. světovou válku, Koreu, Vietnam až po konflikt v Perském zálivu začátkem 90. let 20. století. Pěkně uděláno, a jen žasnu nad tím, čeho všeho se tyhle dvě země, tak daleko od všech konfliktů, nezúčastnily!

Je pět odpoledne a památník zavírá. Musím se sbalit, i když bych tu ještě zůstal, protože je to dost zajímavé. Kousek za památníkem začíná stezka na vrchol Ainslie, tak se na něj vydávám v domnění, že ještě stihnu dobré světlo na fotky Canberry. Ainslie je součástí Canberra Nature Reserve, jednoho z národních parků a rezervací v těsné blízkosti města. Příroda je tu relativně netknutá a žije svým vlastním životem. Canbeřani se mají, že si můžou vybrat z několika parků přímo ve městě a rezervací hned za hranicí města.

Canberra na řece MurrayCanberra na řece MurrayKdyž se dostávám dostatečně vysoko (stejně ale jen do půli cesty k vrcholu), abych viděl město, musím zklamaně přiznat, že na focení už je pozdě. Slunce skoro zapadlo a v Canbeře převládají stíny. Nemá cenu pokračovat nahoru, podívám se sem zítra ráno.

Canberra se topí v zeleni - město z Mt. Ainslie v Canberra Nature Reserve Canberra je zelená. Všude. Od War Memorial až po pěší zónu není místa, kde bych nebyl obklopen stromy a trávníky. Do hostelu se vracím obytnou čtvrtí kolem malých, ale roztomilých baráčků, které kolem sebe mají, podle australského zvyku, jen symbolické nízké plůtky, většinou z keřů nebo rostlin. Asi si navzájem hodně věří a nemají potřebu se chránit jeden před druhým vysokými zdmi nebo ploty.

Jsem jen v tričku, ale večer je chladno. I v Canbeře už je cítit a vidět přicházející podzim.

Den 232, čtvrtek 8. 4. 1999

Už včera jsem zjišťoval, jak se co nejlíp dostat do Echuky, mé příští zastávky. Greyhound tam nejezdí, protože je to pěkných pár kilometrů z dálnice Canberra-Melbourne. Nakonec to vymýšlím tak, že večer odjedu Greyhoundem do městečka Albury na řece Murray, kde bych měl být ve dvě ráno. Ten čas vypadá strašně, ale ve skutečnosti se mi skvěle hodí, protože v půl páté z Albury odjíždí bus V/Line do Echuky, kde bych měl být ráno v půl osmé. Nakonec se tam tedy dostanu skoro přímo a nebudu muset na cestě hledat nocleh. Rezervuju si Greyhound a rovnou kupuju i lístek na V/Line.

Včera jsem nedokončil výstup na Aislie a dnes je to tedy první věc, kterou chci podniknout. Vlastně teprve až potom, co seženu průvodce Lonely Planet (LP) „Tahiti & French Polynesia“. Můj odlet z Austrálie se blíží, a jelikož mám v Polynésii zastávku, chtěl bych se o ní něco dozvědět, ještě než tam přistanu.

Knihkupectví jsou plná LP knih (konec konců LP je tu domácí nakladatelství), ale zrovna tu, co potřebuju, nikde nemají. Přece není možné, aby v hlavním městě Austrálie, které se pyšní tím, že je nejlepším informačním centrem o zahraničí, neměli knihu o Tahiti. Zkouším ještě knihkupectví v obchodním domě (hlouposti tady dost chybí), ale nakonec se můžu těšit z dvojího vítězství - našel jsem knihkupectví a koupil i knihu o Polynésii.

Starý parlament je dnes muzeem a také místem, před nímž Austrálci malováním svých tradičních obrazů protestují proti nerovnoprávnému zacházeníStarý parlament je dnes muzeem a také místem, před nímž Austrálci malováním svých tradičních obrazů protestují proti nerovnoprávnému zacházeníZ obchoďáku se rovnou vydávám k War Memorial stejně tichou rezidenční čtvrtí jako včera. Některé domečky jsou kamenné a vypadají trochu jako z minulého století. Jiné jsou veskrze moderní. Nikde nikdo, dokonce i na tenisových kurtech, kde bylo včera živo, není ani človíčka.

Od památníku začínám stoupat nahoru. Stezka je pohodlná, ale po chvíli začíná být strmější a strmější, až je nejstrmější... no, tak hrozné to zase není. Jde se příjemně, stromy voní, papoušci křičí, a jelikož Australani jsou na krok líní, jsem na stezce skoro sám.

Po pětačtyřiceti minutách rychlé chůze jsem nahoře. U parkoviště. Ha ha, ona sem totiž vede silnice. Proto skoro nikdo stezku nepoužívá! Jak jsem naivní! Výhled stojí za tu námahu. V ose vidím War Memorial, Anzac Parade a na druhé straně jezera Starý a za ním i Nový parlament. Ještě dál za nimi se u obzoru vlní pahorkatiny národního parku Namadgi. Na západní straně města je další oblíbená vyhlídka - Black Mountain (Černá hora). Je možná navštěvovanější než Ainslie, protože na ní stojí skoro dvě stě metrů vysoká telekomunikační věž s vyhlídkovou plošinou. Ainslie je ale v ose Canberry a nabízí neopakovatelný pohled.

Nový parlament je veřejnosti přístupný - včetně zatravněné střechy, kde můžou Australané své poslance „zadupat“ do zeměNový parlament je veřejnosti přístupný - včetně zatravněné střechy, kde můžou Australané své poslance „zadupat“ do zeměNa parkovišti stojí auto s občerstvením, ale já jsem si přinesl svoje. Tak se občerstvuju, chvíli přitom koukám na Canberru a pak si čtu o Polynésii.

Půlhodinka uběhla jako voda a musím se zase vydat dolů. Teď už je stezka živější. Nahoru se drápe několik lidí a asi v polovině skoro zakopávám o hopkajícího klokana. Nevím, kdo se víc lekl - jestli on nebo já. Na stromech se zase předvádějí barevní papoušci. Asi je tu nikdo neřídí. Podzim vidím na každém kroku na barvách stromů. Canberra je opravdu neobvykle zelené město a teď i barevnější, protože příroda oblékla stromy do všech možných odstínů hnědé, červené, žluté a zelené. Od vrcholku Ainslie až po park na břehu jezera se brouzdám v záplavě stromů a keřů. Nádhera! Tohle tady lidem upřímně závidím. Stromy na každé ulici a teď na podzim se k celoročnímu zpívání papoušků přidává i barevné divadlo.

Uprostřed zeleně na břehu jezera stojí Blundell’s Farmhouse, jednoduchá, ale působivá kamenná stavba, památka na farmářskou historii této oblasti z 60. let 19. století. Usazuju se za ní na lavičce a za zvuků melodií hraných třiapadesáti zvony z nedaleké věže Carillon postavené na malém ostrůvku si dávám oběd.

Za mostem, na druhé straně jezera, se rozkládá úřednická Canberra. Kromě obou parlamentů je tu sídlo premiéra, nejvyšší soud, většina velvyslanectví (včetně českého) a spousta dalších budov sloužících byrokracii.

Přímo na březích je nová National Gallery of Australia. Dovnitř se mi nechce, ale i v parku před galerií je možné vidět několik dost odvážných uměleckých kousků. Za galerií stojí nový kvádrovitý Nejvyšší soud a před ním na dvou dlouhých chodnících stožáry s vlajkami všech asi šedesáti zemí, jež mají v Canbeře zastoupení. Úřednická čtvrť to sice je, ale opět samý trávník a strom. Skoro se bojím, abych neumřel na otravu z přílišné zeleně.

Než byl roku 1988 dostavěn řádný parlament, sídlili zákonodárci v provizorní budově tehdejšího Starého parlamentu, zbudované pro tento účel roku 1927. I on ale vypadá jako malé umělecké dílo. Tehdy ve 20. letech se asi všechno dělalo pořádněji.

Před parlamentem je na dlážděném chodníku obrovská domorodá kresba. V trávníku před ní, směrem k jezeru, je zabodnuto několik tyčí, na zemi doutná oheň a vedle vlaje mírně upravená vlajka Austrálců. Všechno se vztahuje k malému stavení postavenému na trávníku s nápisem „The Aboriginal Embassy“ (Velvyslanectví Austrálců). Před tímto dřevěným velvyslanectvím vlaje další vlajka Austrálců a jsou zde roztaženy transparenty „Genocide Aboriginals“ apod. Působí to provokativně, ale nikomu to nevadí. Tohle bych si třeba v Singapuru nedovedl vůbec představit.

V parlamentní budově jsou přístupné jak bývalé jednací sály Senátu a Sněmovny, tak pracoviště předsedy vlády. Ono je to spíš apartmá se dvěma koupelnami, kuchyní a řadou místností na schůzování a odpočinek. Oba jednací sály jsou vybaveny po britském vzoru a působí rozhodně daleko starší než samotná novodobá historie Austrálie.

Za Starým parlamentem - na pohled kousek, ale ve skutečnosti ještě asi půl kilometru daleko - stojí Nový parlament, postavený před pouhými jedenácti lety (1988). Od starého, provizorního parlamentu se liší jako ferrari od drožky. Je moderní, rozlehlý, na vrcholu se čtyřmi obrovskými sbíhajícími se stožáry, které společně drží australskou vlajku.

Celý vypadá jako kopec, a to především proto, že ze čtyř stran vede až na vrchol, pod vlajku, trávník, po kterém se dá běžně procházet. Kopec je to dutý, nebo spíš uměle postavený, v jehož útrobách najdete hlavní sněmovní síň, galerii a služební místnosti. Sněmovna a Senát jsou ve zvláštních křídlech propojených s kopcem tunelem.

Parlament je otevřen veřejnosti každý den a plocha, která je přístupná, mě jednoduše ohromuje. Australani jsou hodně otevřený národ a je to vidět i tady. V době zasedání se údajně dá sedět na galeriích. Jestli zasedání běží také v televizi, to se mi zjistit nepodařilo, ale vůbec bych se tomu nedivil. Austrálie je sice malý národ, ale ne ušlápnutý jako my Češi.

Parlament je docela daleko od centra a cesta zpět pěšky trvá víc než půl hodiny. Během chůze však nemusím skoro vystrčit nohu z parku a na cestu mi zpívají papoušci. Míjím stylové čínské velvyslanectví, přecházím most přes jezero a jsem v centru. Z hostelu si vyzvedávám batoh a jdu si sednout na nádraží. Bus mi odjíždí v devět hodin.

Den 233, pátek 9. 4. 1999

Těsně po druhé ranní přijíždíme do Albury. V autobuse je sice několik dalších baťůžkářů, ale v Albury vystupuji sám, ostatní jedou až do Melbourne. Venku je jako po vymření a pěkná zima. Bus zastavil před vlakovým nádražím, jehož čekárna je díkybohu otevřená. Jinak bych asi zmrznul. Autobus do Echuky má taky jet odsud, tak mi stačí udržet se vzhůru do půl páté.

Při vědomí se držím psaním deníku. Ani v čekárně není zrovna vedro, což mi taky pomáhá v boji proti spánku. Prostředí je ale příjemné. Čekárna byla před dvěma lety zrekonstruována a teď je jako nová, s podlahou potaženou koberci!

V půl páté šťastně odjíždím do Echuky, ale co se týče tepla, není to v buse o moc lepší, protože klimatizace je puštěná na plné pecky, což znamená, že mrznu víc než venku. Postupně se rozednívá a my projíždíme jednu vesničku za druhou. Všechny jsou malebně čisté a mrňavé.

Echuca, Victoria

Asi v půl osmé přijíždíme do Echuky. Nezastavujeme v centru, nýbrž u nějaké benzínky. Autobus tu nekončí, ale pokračuje do Adelaide. Vystupuju, a jakmile je bus pryč, ocitám se sám uprostřed neznáma. Mám být v Echuce, což asi jsem, ale nejspíš někde na periferii. Jen pumpař mi mávnutím ruky ukazuje směr do centra.

Cesta je to dlouhá, obzvlášť s dvacetikilovým batohem na zádech, ale stále přibývající domky mi vlévají do žil energii v naději na brzké zbavení se té tíhy. Echuca je samý viktoriánský baráček, což je snadno rozpoznatelné podle zastřešených verand se zdobenými sloupky. Ulice jsou široké jako dálnice. U nás by to bylo plýtvání místem, tady ho ale mají dost.

Co mě do Echuky vlastně přivedlo? Jako každé městečko na řece Murray i Echuca zažila „zlatá léta paroblavby“. Podobně jako na Mississippi i tady v minulém století brázdily vody kolesové parníky. Dnešní kouzlo Echuky spočívá nejen v možnosti svést se v autentickém parníku, ale především navštívit původní říční přístav. V Austrálii je to zase něco úplně jiného a jsem zvědav, jak vypadá největší australská řeka.

Před hostelem musím chvíli čekat, než se objeví majitel. Vylézá asi po čtvrt hodině, prý jde k veterináři se svým německým ovčákem. Asi je to ten, na kterého upozorňuje cedule „Pozor, tady bydlí jeden rozmazlený pes“, zapíchnutá v květináči. Mám prý zatím jít zadem dovnitř a udělat si pohodlí. Pouští mě paní, ze které se taky klube turistka. Vyndávám si věci v pokoji, zatímco ona, poté co jsem jí řekl, odkud jsem, pěje samou chválu na Prahu. Sakra, buď jsou všichni takoví slušňáci, nebo se jim Praha opravdu líbí.

Ze staré pekárny právě vyráží nová zásilka pečivaZe staré pekárny právě vyráží nová zásilka pečivaTohle ubytování vypadá, jako bych byl u někoho doma. Vlastně je to byt s několika obytnými místnostmi, příslušenstvím zvlášť pro muže a ženy, velkou kuchyní, jídelnou a obývákem s čalouněným nábytkem, televizí a videem. Za domem je zahrada se stolky a židlemi. Jako v pohádce. V supermarketu si kupuju snídani a v informační kanceláři jízdenku na zítřek do Melbourne. Zítra se chci dostat až do Ballaratu. Jet přes Melbourne je sice zajížďka, ale o víkendu se do Ballaratu nedá jinak dostat. Jízdenku mi prodává docela pěkná holka, podle přízvuku Australanka jako poleno. To její australské „ekej“ místo „oukej“ mi pak zní v uších ještě celý den.

Svítí sluníčko, tak si v parku u řeky dělám snídaňový piknik. Občas kolem projede parník a pěkně nahlas zahouká. Murray je sice největší australská řeka, ale v Echuce, kde už má být v plné síle, není ani zdaleka tak široká jako Labe ve středních Čechách. Austrálie je ale suchý kontinent, takže každá voda je cenná.

Stezka podél řeky je příjemná a přivádí mě až přímo před přístav, postavený v ohybu řeky. Je mi dost povědomý, a není divu - kdysi jsem ho už viděl. Točil se tady totiž několikadílný australský film „All the Rivers Run“, u nás uváděný tuším pod názvem „Co přináší řeka“.

Přístav je celý dřevěný (prý původní), má několik pater a vypadá jako kostra dlouhé několikapatrové budovy. Nahoře je skladiště a před ním kotví kolesové parníky, prý taky původní. Pevensey „hrál“ ve zmiňovaném filmu loď pojmenovanou Philadelphia, vedle něj kotví Alexander Arbuthnot a nejstarší Adelaide.

Vstupenka mě opravňuje ke vstupu do přístavu, dvou starých hotelů a jízdě po Murray na kolesovém parníku. Port of Echuca (Echucký přístav) je zachován jako malý skanzen. Před přístavem je ponechána prašná ulice, na které se schválně povalují stylové bedny a sudy, stojí tu opuštěný žebřiňák a zpívá harmonikář s papouškem.

Před jedním z hotelů přes ulici zase stojí kočár, ve kterém je možné se projet. Přes onu prašnou ulici naproti přístavu jsou všechny obchůdky a hotýlky taky ponechány v původní podobě, takže si opravdu připadám jako v 19. století. Po ulici a do obchodů se dá normálně jít, vstupenka je nutná jen do přístavu a některých místností ve starých hotelech.

Nejdřív se pouštím do útrob hotelu Star. Jeho zajímavostí je podzemní bar s tzv. únikovým tunelem. V Austrálii musí totiž mít všechny restaurace, v hotelech většinou v přízemí, zvláštní licenci povolující prodej alkoholu. Proto jsou na jejich vývěsních štítech a dveřích často slova „Licensed“, „B. Y. O.“ nebo oboje. „Licensed“ znamená, že restaurace podává alkohol legálně, „B. Y. O.“ znamená „Bring Your Own“ (přineste si svoje vlastní) a tuto zkratku používá většina restaurací, které licenci k prodeji alkoholu nemají. A právě k tomuhle se vztahuje onen bar a tunel. Hotelu Star byla totiž kdysi na čas odebrána licence, což však stejně nezabránilo, aby se zde alkohol podával. K tomu sloužil právě podzemní bar, z nějž v případě policejní razie stačili všichni hříšníci utéct tunelem. Jestli je historka opravdu pravdivá nebo ne, asi nezjistím, v každém případě je to ale dobrý nápad!

Do přístavu se vchází informačním centrem. Vlastně to není jen přístav, ale celý areál budov, které s ním souvisely. Na dřevěné terase, tvořící střechu přístavu, stojí lokomotiva s vagóny, jež se používaly pro převoz zboží. Se zbožím se manipulovalo pomocí přístavního jeřábu a skladovalo se ve skladišti. Obojí je taky zachováno. Přímo na střeše mají malou raritu související s geografickou polohou přístavu: malou branku na střeše, která představuje hranici mezi státy New South Wales a Victoria. Půlka přístavu a celá řeka jsou na území NSW, zbytek je ve Victorii.Na vzdáleném konci přístavu stojí, vrčí, chrastí a funí Red Gum Works, pila poháněná parními stroji. Vše je možné si zblízka prohlédnout. Parní stroj pracuje, kožené převody roztáčejí další kola, jen dřevo se neřeže. Jde pouze o ukázku fungování parních strojů, kterých tu je hned několik, včetně opravdu gigantického parního válce.

V Red Gum Works potkávám Australanku z hostelu a chválím před ní Australany, jak dobře se starají o svoji historii. „To proto, že jí máme tak málo,“ zní její spontánní odpověď. Vyloženě je potěšená tím, že jí člověk ze staré Evropy pochválil její ne tak starou zemi.

Vracím se na terasu a po dřevěných schodech scházím dolů do spodních pater přístavu, tvořených tlustými kůly podpírajícími terasu. V přístavu stále kotví Pevensey, Alexander Arbuthnot a Adelaide. Na Adelaide se nedá dostat, ale Pevensey je přístupná. Je to zvláštní pocit, stát na lodi, kterou jsem tolikrát viděl v televizi. Je hodně jednoduchá: dvě paluby, několik prostých obytných kajut, kabina kapitána a parní stroj, jenž má pohánět dvě velká kolesa.

Na Alexander Arbuthnot se dá taky dostat, ale tuhle loď si prohlédnu až během plavby, protože právě na ní se teď svezu po Murray. Plavby trvají asi hodinu a jsou organizovány několikrát za den.

Za ohlušujících zvuků lodní píšťaly vyplouváme a obracíme se na západ. Loď je skoro plná - plavby na parníku jsou vyhledávanou atrakcí, i když Echuca je jen jedním z mnoha přístavů na Murray, odkud se dá vyrazit na paroplavbu. Echucký přístav je ale neopakovatelný.

Na řece je živo. U břehu kotví hausbóty, řeku brázdí motorové lodě a další kolesové parníky. Krajina kolem Echuky je sice zelená, ale i tak je tu vidět v Outbacku všudypřítomný červený prach. Rostou tu červené gumovníky, které se na březích řeky drží díky husté spleti kořenů.

Parník jede docela rychle, a když si chci udělat fotku jeho hnací jednotky - parního stroje - topič mi ještě otevírá dvířka, aby byl na fotce vidět i zdroj celého pohybu - oheň spalující uhlí.

Po hodině skvělé plavby se vracíme do přístavu. Do skladiště na terase si jdu prohlédnout malé muzeum. Výstava pojednává hlavně o historii města a roli přístavu v jeho rozvoji. Kromě nepohyblivých exponátů tu běží i exponát pohyblivý - video s páskou objasňující důležité události v historii Echuky. Pod střešními trámy visí dlouhá dřevěná deska s nápisem Philadelphia, památka na natáčení „All the Rivers Run“.

Z přístavu se vracím přes celé město. Jako ve většině center australských měst i v Echuce jsou ulice navzájem kolmé, a vytvářejí tak pravidelnou síť, ve které je občas snadné se ztratit. Značení ulic je ale v Austrálii dokonalé, takže se zase vždycky hned najdu.

Po večeři se s ostatními v hostelu dívám na televizi. Vychutnávám si to, protože si připadám jako ve skutečném australském bytečku.

David Kučera

David Kučera
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně (FN USA) patří k tradičním prestižním kardiologickým pracovištím v rámci konceptu péče o nemocné se srdečním postižením v České republice. B. Braun Česká republika se těší ze skutečnosti, že dlouhodobě s Invazivní a intervenční kardiologií (IKAK) FN USA spolupracuje a zajišťuje brněnským kardiologům stenty a lékové balonky pro jejich náročnou a odborně vysoce kvalifikovanou práci. Jsme rádi, že můžeme těmito řádky pogratulovat lékařům a sestrám Oddělení invazivní a intervenční kardiologie k 25. výročí založení.

22.07.2021
Aktuality z B. Braun

Významní čeští nefrologové po zahájení očkování proti covidu-19 oslovili Ministerstvo zdravotnictví, aby při vakcinaci zařadilo do prioritních skupin i dialyzované pacienty. Přístup k očkování se podařilo zajistit a dialyzovaní už mají dostupnější i preventivní léčbu.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun

Společnost B. Braun rozšířila své portfolio vstřebatelných hemostatických prostředků z oxidované celulózy o nového benjamínka, který cílí primárně na laparoskopickou chirurgii.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun