Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Bolívie: ORURO

25. Únor 2010

Bolívie: ORURO

Indiánky s typickými buřinkami a dětmi zabalenými v pestrobarevných látkách na zádech jsou neklamným znamením, že se nacházíme opravdu v Bolívii. Na zdejší zimu jsou zvyklé a připravené. Sukni z několika vrstev mají překrytou svetrem a barevně tkanou dekou. Na zádech je ještě hřeje vak vzniklý svázáním rohů barevné pruhované látky. Někdy v něm mají brambory, jindy dítě nebo nějaké osobní haraburdí. Přesně tak jsem si Bolívii představoval - babičky s buřinkou a vakem na zádech.

Ihned je poznat, že vstupujeme do chudší země. Autobus nás vysazuje u otlučeného domku vedle otlučené brány. To je imigrační „kancelář“. Znovu se stavíme do fronty, ale i tady to jde rychle. Před „kanceláří“ sedí indiánky v buřinkách a prodávají... hádejte co? Dolary, chilská pesa a bolívijské boliviános. Jsou to „indiánky-směňačky“. Autobusy zatím zmizely, asi na nějakou kontrolu. Na podobných hranicích se často stává, že autobus jakoby někam ujede a člověk ho pak objeví o půl kilometru dál, kde čeká na lidi. Tady to bude asi podobné. Vesnička je prašná, s hliněnými domky
a kostelem. Přecházíme přes vybetonované náměstí a ocitáme se u silnice vedoucí někam do dáli
- nejspíš do vnitrozemí Bolívie.

U ní stojí náš autobus (takže odhad byl dobrý) a čeká. Je skoro prázdný, protože lidé buď ještě nepřišli od pasové kontroly, nebo posedávají a postávají u několika stánků s občerstvením. Většina lidí v našem autobuse jsou Bolívijci, a tak čekali se snídaní až sem, protože se tu můžou najíst několikanásobně levněji než
v Chile. Pochutnávají si na smažených vajíčkách, chlebu, čaji
a vínu. Stánkaři mají všeho habaděj. Na chilské straně jsme nic podobného neviděli. Nejspíš proto, že by si nikdo nic nekoupil, když to má v Bolívii za hubičku. Indiánky s typickými buřinkami
a dětmi zabalenými v pestrobarevných látkách na zádech jsou neklamným znamením, že se nacházíme opravdu v Bolívii. Procházejí se kolem a čekají na autobus stejně jako my. Některé tady teprve budou nastupovat, jiné jsme ale nabrali už v noci. Na zdejší zimu jsou zvyklé a připravené. Sukni z několika vrstev mají překrytou svetrem a barevně tkanou dekou. Na zádech je ještě hřeje vak vzniklý svázáním rohů barevné pruhované látky. Někdy v něm mají brambory, jindy dítě nebo nějaké osobní haraburdí. Přesně tak jsem si Bolívii představoval - babičky s buřinkou
a vakem na zádech.

Že jsme v zemi tzv. třetího světa se dá poznat i jen letmým pohledem. Všude po okolí se válejí rovnoměrně rozeseté odpadky. Když vyrážíme po hrbolaté cestě do vnitrozemí Bolívie, ještě drahnou dobu nás doprovází „odpadkový“ koberec. Kdyby právě tady přistáli nějací mimozemšťani, mohli by všude roztroušené igelitové pytlíky a plastové lahve klidně považovat za typickou místní flóru, protože se jich podél cesty válí daleko víc, než kolik tam roste napůl seschlých keřů a rostlinek.
Kopce kolem nás se vlní a občas nám zastíní výhled na bílé sopky.

Hraniční přechod Pisiga

Na "vysoké planině"

Jsme na Altiplanu (doslova „vysoká planina“), což je rozsáhlá placatá oblast Bolívie, zasahující i části Chile a Argentiny, nacházející se v nadmořské výšce od 3 500 do 4 000 m n. m. Klima je tu drsné a chladné většinu roku. Ač tato oblast leží ve stejné zeměpisné šířce jako tropické Tahiti, o tropech si tady můžou akorát tak nechat zdát. Teplotní rozdíly mezi dnem a nocí jsou dost nepříjemné, údajně větší než v severním Chile (kde jsme pobývali v poušti Atacama). Ze zvířat se zde dobře daří lamám, alpacám, vikunám a guanacu, čtyřem hlavním zástupcům velbloudovitých v jihoamerických velehorách. Početná stáda se pasou jak uprostřed pustiny, tak v blízkosti vesniček. V některých občas stavíme, aby místní mohli nastoupit nebo vystoupit. Hliněné domky s polorozpadlými zdmi a slaměnou střechou někdy vypadají k nerozeznání od okolí. Chudoba je vidět všude kolem, přesto ale ve většině vesniček nechybí krámek nebo stánek s velkou reklamou na Pepsi Colu a plný lahví s touhle kyselinou. Občas přejedeme přes nějakou říčku nebo kolem kopce, který je celý ohrazený kamením. Tak nevím, jestli si tady někdo zabral půdu pro těžbu nebo co. Žádný jiný důvod k oplocení jakéhokoliv kusu téhle pustiny mě nenapadá. Kromě keřů tady občas stojí jen nějaká rodinka kaktusů, kterým viditelně nic neschází. Takto to jde několik hodin, dokud kopce nezačnou pomalu mizet. Vyjíždíme z horských hřebenů tvořících hranici s Chile a před námi se táhne jen prašná poušť s občasnou vegetací. Obloha už není jen modrá jako v chilské poušti. Slunce občas zakrývají mraky, a my tak hned pociťujeme pokles teploty. Jinak se však do nás slunce opírá
s pravou vysokohorskou intenzitou. K tomu všemu nám hraje hlasitá bolívijská hudba a občas dostaneme malé občerstvení v podobě bonbonu, sušenek a dokonce Pepsi Coly! To je teda luxus!

Oruro

Sice se zpožděním několika hodin, ale přece se kolem druhé hodiny začínají objevovat první domky Orura. Jako dvěstětisícové město tady na okraji teda rozhodně nevypadá. To už spíš připomíná nějaké mrtvé rozbombardované partyzánské doupě. Zanedbané hliněné domky, zrezivělá auta, odpadky. Smutný pohled. Jsme v nadmořské výšce 3 700 metrů. Pomalu se prokousáváme předměstím
a podoba města se postupně vylepšuje. Nakonec najíždíme i na asfaltku a na rozích ulic se objevují zrezivělé cedule, snad s jejich jmény. Přijíždíme na autobusové nádraží kousek od centra města, kde stojí velká betonová budova. Tady už se cítím jako ve městě, i když zanedbaných baráků a rozkopaných ulic je tu pořád ještě spousta. Hned se ptáme na autobusy do Uyuni, kam se chceme vydat asi zítra. Nejlepší bude jet večer, protože strávíme noc v autobuse a nebudeme muset platit za ubytování. Hned před autobusákem je hotýlek, který se nám zdá sympatický. Dostáváme docela velkou místnost, voda (koupelna na chodbě) je ale jenom studená (ledovááááá). To není nic moc, protože i ve dne je snad jen 10 stupňů nad nulou. Nějak to ale musíme přežít. Venku je zima, ale uvnitř to není o moc lepší, proto se teď vydáme ven, a až přijdeme zpátky, hned hupsneme do postele, kde se snad konečně trochu ohřejeme.

Zima, zima, zima, zima...

Všichni jsou na to připravení a pěkně zabalení. Orurské ulice nepůsobí vůbec optimisticky, zanedbané domy jdou ruku v ruce s dírami na cestách v ulicích. Skoro na každém rohu stojí nějaká indiánka
a prodává tu teplé pití, tu upletené svetry nebo žebrá. Jak se blížíme k centru, začíná „provoz“ na chodnících houstnout a podoby opravdové lidské zácpy nabývá, jakmile zatáčíme z hlavní ulice
Avenida 6 de Agosto směrem na trh Mercado Campero. Takovouhle vřavu jsem nezažil už od Indonésie. Nakupující a prodávající jsou tak promíchaní, že není poznat, kdo je kdo. Na trhu se jako tradičně prodává všechno, nač si člověk vzpomene. Holt samoobsluhy tady nevedou, tak to musí řešit jinak. Táňa je obzvlášť nadšená z těch kup ovoce a čerstvých ovocných džusů, co tady mají. Ulice kolem trhu jsou absolutně neprůjezdné. Vždyť se na ně musí vejít nejen auta, ale i lidi a taky prodejci se svými dvou- až čtyřkoláky plnými zboží. Naproti severní straně trhu stojí několik stánků s kupami vyloženého ovoce, zpoza nichž na nás mávají ruce mladých děvčat snažících se prodat co nejvíc džusů. Táňa neodolá a hned si jeden dá...

Noříme se přímo do středu trhu, kde čekáme nějakou jídelnu. A je to tak. Přímo uprostřed kryté části se vaří, smaží a dusí o sto šest. Řezníci mají stánky hned vedle, takže to kuchařky za pultem nemají těžké a suroviny mají vždy po ruce. I hygienicky to bude lepší než v Asii, protože je tady daleko větší zima. Uprostřed jsou dva dlouhatánské stoly a po obou jejich stranách jsou pulty, za nimiž stojí bodré indiánky. Obrovskými vařečkami míchají ve velikých hrncích. Nad nimi visí černé cedule popsané křídou slovy jako falso conejo, thimpu, pollo frito, caldo. Všechno jsou to evidentně jídla, ale co je co? Mně je to celkem jedno, já sním všechno, ale Tánino vegetariánství se s tím nemusí moc slučovat. Náhodně si vybíráme kuchařku a nahlížíme do všech jejích hrnců. Nakonec končíme u thimpu, obrovského jídla skládajícího se z nějakých zvláštních brambor, snad vepřového masa a dušeného špenátu. Táně to stačí i bez masa, já jsem se úplně přejedl. I tak si ale v zápalu nadšení nad novou kuchyní kupujeme kus jejich sýra (tvarohu) a i pár kešu oříšků. Tenhle trh je skvělý. Máme úžasné místo, kde se budeme stravovat.

Z Orura se dá do Uyuni dostat i vlakem. Na nádraží se ptáme, jak vlaky jezdí, ale je to zoufalé. Nejenže vlak jede někdy odpoledne, takže bychom tam přijeli až v noci, ale navíc je dražší než autobus. Asi zůstaneme u té silniční klasiky. Kromě trhu jsou po Oruru rozesety i malé potravinářské krámky. Majitelé je většinou mají
v přízemí svého domu. Krámky nemají žádné výklady a světlo se do nich dostane jenom venkovními dveřmi. Jsou takové napůl otevřené, napůl uzavřené. Vstupní dveře mají sice dokořán, ale asi metr vysoká branka znemožňuje, aby se člověk dostal dovnitř. Stačí ale zavolat a majitel už je u dveří. Kupujeme si pivo
(lahve o 625 ml) a sedáme si na lavičku před nádražím. Dáváme si obrovskou kukuřici, sýr a k němu ucucáváme pivo. Táňa si čte
o Bolívii, já píšu deník. Vyhání nás až stín zapadajícího slunce. Jako v Chile i tady, kam dopadne stín, tam se najednou prudce ochladí. Než se dostáváme zpět do hotelu, už je tma a pěkná zima. Na ulicích je ještě živěji než odpoledne, indiánky už mají nad svými stánky žárovky. Je zima, ale ony tady musí stát, jinak by neměly
z čeho žít. Centrum je doslova nabité mladými lidmi, kteří se jen tak procházejí po ulicích, dávají si hamburgery a colu. Skoro jakoby
v Oruru bydleli jen samí školou povinní.

Den 269, pátek 14. 5. 1999

Včera jsme si nekoupili žádnou snídani, protože chceme jít ráno zase na trh. Na nádraží si kupujeme jízdenky na večer do Uyuni a batohy si jako vždy necháváme v úschovně hotelu. Tady jí už ale neříkají custodia jako v Chile a tomuhle slovu dokonce vůbec nerozumí. Jejich španělština je o dost srozumitelnější a pomalejší než chilská. Mluví se mi s nimi daleko líp a hlavně se necítím tak ztracen
a zmaten jako v Chile. Sice občas potkám „vynechávače", ale oproti Chile je jich málo.

Dnes máme celý den na prohlídku Orura. Začínáme na trhu, kde si dáváme snídani. Ráno je tu trochu klidněji než včera odpoledne, ale i tak je tu na evropské poměry hodně živo. Na chvíli si sedáme na náměstí Plaza 10 de Febrero. Oproti čtvrti, kde jsme bydleli, je to něco úplně jiného. Výstavní parčík
s udržovanými trávníky, stromky a fontánkou uprostřed. Příjemné je to všem, a tak tady posedává hodně lidí a indiánky prodávají různé sladkosti ze svých vaků. Je krásně, nikde ani mráček, a tak není divu, že jsou všichni venku a užívají si. V Iquique jsme si vyměnili pár boliviános, ale už nemáme skoro žádné. Snažíme se vyměnit pár cestovních šeků, ale není to jednoduché. Posílají nás z jedné banky do druhé, z té do třetí a pak zase zpátky. Každý tvrdí něco jiného a nic není pravda. Teprve ve čtvrté bance jsme se konečně dočkali. Začínám si připadat jako v Asii, kde sehnat správnou informaci je v podstatě nemožné.

Na předměstí Orura má být zajímavé Museo Nacional Antropológico Eduardo Rivas. Z centra je celkem snadno dosažitelné micrem C (malý autobus), což je v našem případě starý rozhrkaný autobus Dodge, pravděpodobně jeden z těch, které ještě pamatují Kryštofa Kolumba. Zatím ale jede, takže jsme na místě za pár minut. Vystupujeme hned u muzea, v ulici, která už na rozdíl od centra dává opět tušit, že jsme v chudé zemi. Muzeum je malinké, ale moc zajímavé. Nepřeberné množství keramiky, kosterních pozůstatků, modely chatrčí prvních obyvatel ze starověku, modely pohřebních hrobek. Ty mě, po maskách na orurský festival „La Diablada“, zaujaly nejvíc. V této oblasti totiž některé civilizace používaly zvláštní způsoby pohřbívání. Své mrtvé neukládali ani do země, ani je nezpopelňovali, ani nenechávali volně ležet, ale vytvářeli pro ně něco, co se podobalo egyptským hrobkám. Nešlo sice o tak mohutné
a komplikované stavby, ale měly něco do sebe. Dávní obyvatelé stavěli buď jakési kamenné věže, nebo hliněné chatrče. Do jejich útrob pak shora spouštěli nebožtíky, z nichž někteří se díky místnímu suchému vzduchu zachovali dodnes. Několik mumií je i tady. Místa s těmito hrobkami nejsou bohužel snadno (a levně) přístupná, takže se musíme spokojit jen s tím, že existují.

Ďáblův tanec...

To, co mě zaujalo nejvíc, už jsem zmínil. „La Diablada“ (Ďáblův tanec) je údajně největší bolívijský festival. Jako u většiny festivalů i zde je ústředním motivem boj dobra se zlem. Festival se rozvinul do bombastické přehlídky tanečníků a kostýmů. Dnes se na Diabladu každoročně před Velikonocemi sjíždí tisíce lidí z celého světa, právě především díky kostýmům. Typické vypouklé oči a divoké barvy masek se dnes staly jedním ze symbolů Bolívie. V Oruru je dnes několik skupin, které se celý rok připravují právě jen na tento festival. Jejich kostýmy jsou většinou velice nákladné, a proto jsou často sponzorovány místními vlivnými podnikateli. Bohužel jsme tu ve špatnou dobu, ale alespoň některé kostýmy je možné v muzeu vidět. Všechny ty detailní tvary, záhyby, ozdoby, třásně, nášivky, klobouky jsou však příliš neobvyklé na to, abych je dokázal se svojí slovní zásobou popsat. Působí nádherně už jen tak, jak jsou vystavené. Jak pak asi musí vypadat venku, kdy jsou tanečníci v neustálém pohybu
a stejnou masku jich má třeba padesát? To musí být teda představení! Inspirace na zajímavá místa
v Bolívii jsme v muzeu získali dost. Možná jsme sem ani neměli jezdit, protože teď vidíme, že nemáme šanci stihnout ani to, co by nás po návštěvě tohoto jediného muzea zajímalo. A co nás ještě bude čekat jinde?

Zpět do centra

Zpět se vracíme opět tak, že si stopujeme micro jedoucí do centra. Na oblíbeném místě na trhu si dáváme oběd. Tentokrát hustou polévku caldo. Na trhu mě nejvíc fascinují indiánky. Všechny do jedné mají široké sukně z několika vrstev, vaky ze svázaných barevných látek a dlouhé vlasy spletené do dvou copů. Ty jsou dole spojeny stuhou a vypadají jako koňské opratě. Většina indiánek nosí buřinky. Nechápu jen, jak se do jejich „výbavy“ dostala tak evropská věc. Vše ostatní je indiánské, jen ty buřinky mi sem nějak nezapadají (i když teď už k nim nerozlučně patří). Na Oruro je možné podívat se
i seshora. Stačí jen vyšplhat na jeden z kopců, jež jej obklopují. My jsme si vybrali ten, kde stojí Capilla de Serrato. Nejdřív se zastavujeme u krásného kamenného Santuario de la Virgen del Socavón. Teď je zavřené, tak jsme tady hlavně kvůli pohledu na město. Ještě nejsme moc vysoko, ale už vidíme, že některé ulice vypadají jako houpačka: spouštějí se z jednoho kopce, klesají až do nejnižšího bodu blízko středové osy centra, odkud zase začínají stoupat a končí na svahu protějšího
kopce.

Jednou z takových ulic začínáme stoupat nahoru. Brzo se mění na pěšinku plnou kamenů a výmolů. Míjíme domky chudiny. Na prahu některých z nich sedí mladá děvčata a přebírají brambory. Čím výš stoupáme, tím chudší a nuznější se obydlí zdají být. Po ulicích běhají děti v roztrhaném oblečení a kolem nich se tetelí špatně živení psi a kočky. Shora je vidět i do dvorků některých rodin, kde většinou visí šňůry plné prádla a maminy s dítětem na zádech připravují venku jídlo. Některá obydlí jsou provizorně stlučená z plaňek a plechu, někteří mají naopak štěstí, že žijí v domě z cihel, i když často neomítnutých. Nejlepší to asi mají „betoňáci“, z jejichž domů ale zase trčí železné pruty. Podobně jako
v Indii i tady si tím asi nechávají otevřená vrátka pro případ, že by chtěli přistavovat.

Konečně na vrcholu!

Jsme sice jen v 3 700 metrech nad mořem, ale při každém kroku do kopce to cítíme. Rychleji se zadýcháme a musíme odpočívat. Po rozkopané cestičce stoupáme kolem dvanácti zastavení na vrchol kopce ke kapli Capilla de Serrato. Konečně jsme nahoře a můžeme si trochu vydechnout. Když si představím, že ti, co na kopci bydlí, podobný výstup podnikají každý den, říkám si, že jejich plíce musí být alespoň dvakrát větší než naše, jinak by jim ten řídký vzduch nemohl stačit.
Z vrcholu máme Oruro jako na dlani. Vidět je ale i do pouště za ním. Nikde žádná asfaltka, jen samé polní cesty. V dáli jsou vidět kolonie hornických domků u místních, kdysi hodně prosperujících cínových dolů. Na jih od města se modrá plocha podlouhlého jezera Uru Uru, všude na obzoru pak vidíme hory. Občas kolem nás projde babička s otepí roští na zádech.

Po prudké stezce scházíme zpátky do centra. Na pár minut se stavujeme na dalším trhu. Oruro je velké, takže mu jeden trh nestačí. Ten v centru je ale mnohem větší než tady pod kopcem. Pro nás je to jen jeden z mnoha, pro prodejce však celoživotní zaměstnání. Turista se tady jednou projde a za pár dní už si možná ani nevzpomene. Obzvlášť na tak zapomenuté místo v chladné bolívijské pustině. Přesto se mi Oruro docela zalíbilo, možná i proto, že je v něm všechno tak pomalé
a pohodové. Autobus do Uyuni odjíždí v půl deváté večer. Už v šest je ale zima, a jelikož nemáme kde přebýt, bereme si batohy z hotelu a usazujeme se v čekárně na nádraží. Teplota nic moc, ale pořád lepší než ta Sibiř venku.

Před osmou se zvedáme, že se přemístíme k autobusu. Ale ouha! Abychom se dostali na nástupiště, musíme si koupit nástupištěnku, lístek, jenž jediný nás k tomu opravňuje. No tak dobře, co jiného nám ostatně zbývá. Dáváme pár boliviános za papírek, který po dvou metrech hned zase vyhodíme, a z tepla haly vcházíme do orurské večerní zimy. Autobus už čeká a nakládají se zavazadla. Naše batohy po dlouhé době zase končí na střeše, naštěstí jsou pak se všemi ostatními kufry, pytli a taškami přikryty plachtou. Podvozek autobusu je nezvykle světlý, což leccos vypovídá o kvalitě místních silnic. Autobusy jsou zde konstruovány spíš jako terénní auta, jinak by se nejspíš nedostaly dál než na předměstí velkých měst.

Asi se máme na co těšit...

David Kučera
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Lucie Stejskalová je šťastně vdaná, má dvě krásné dcery a pracuje v cateringové společnosti jako kuchařka. Od malička sportovala a láska k pohybu jí zůstala. Dnes je Lucii čtyřicet let, běhá Spartan Race a má za sebou několik triatlonových závodů. Přestože je ve výborné fyzické kondici, postihla ji stresová inkontinence. Řešení našla až v pomůcce Diveen®.
10.03.2021
B. Braun pro život

Vzdělávací instituce Aesculap Akademie uspořádala sympozium Restart elektivních výkonů, které v přímém přenosu vysílala přihlášeným účastníkům prestižní konference Efektivní nemocnice. Pozvání přijali Roman Kraus, předseda senátního výboru pro zdravotnictví, Jan Bláha, přednosta KARIM Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, a Eckart Mayer, přednosta německé ortopedické kliniky AKH. Připravili jsme tři bloky, ve kterých vždy diskutovali dva hosté.

23.12.2020
Aktuality z B. Braun

Spotify, iTunes, Google Podcasts - na všech těchto platformách si teď můžete poslechnout podcast Medicína od společnosti B. Braun. O zdravotnictví nebo aktuálních tématech v medicíně vyprávějí lékaři, sestry, manažeři, ale i samotní pacienti. Ačkoliv podcast přináší řadu odborných názorů, nepochybně obohatí i posluchače z řad široké veřejnosti.

30.10.2020
Aktuality z B. Braun