Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Ballarat

1. Září 2008

Ballarat

Ballarat je známý svojí skvěle zachovanou viktoriánskou architekturou. Dřevěná a kovová podloubí sloužila, a stále slouží, nejen jako úkryt před deštěm a sluncem, ale i jako nosiče balkonům, a samozřejmě vypadají i na pohled hezky a atraktivně.

Zlatokopecké městečko s viktoriánskou architekturou

Den 234, sobota 10. 4. 1999

Autobus do Melbourne je docela plný. Cesta trvá asi tři hodiny, během nichž se dostáváme z relativně suché krajiny do krajiny zelené. Neustále mě fascinuje, jak jsou tu vesničky čisté a malebné. Teď ráno při nízkém slunci vypadají, jako by zářily.

V Melbourne vystupuju na nádraží Spencer Street a hned si kupuju lístek do Ballaratu. Vlastně až do Halls Gap v národním parku Grampians (100 kilometrů dál na západ od Ballaratu), protože dopravu provozuje stejná společnost (V/Line), což znamená, že můžu cestu v Ballaratu jednoduše přerušit, a pak na stejnou jízdenku pokračovat dál. Zpáteční jsem si nekoupil, protože mi ještě zbylo asi 300 kilometrů na Greyhound Pass, a tak se pokusím je na zpáteční cestě použít.

Těžební věž zlatého doluTěžební věž zlatého doluBěhem čekání na vlak (do Ballaratu pojedu vlakem a z Ballaratu do Halls Gap autobusem) si dávám oběd. Venku se mezitím zatáhlo, a když odjíždím, začíná pršet. Na cestě do Ballaratu není žádné větší město, takže projíždíme jen přes samá mrňavá nádraží. Na loukách se pasou ovce a vlnité kopce mi zase připomínají jižní Moravu. Ten jih Austrálie je docela evropský. Až na některé stromy, které u nás nemáme.

Asi v půl třetí vystupuju na starobylém nádraží v Ballaratu. Naproti nádraží stojí levný hotýlek, ale bohužel je plný. Musím si najít něco jiného. Ostatní místa jsou ale docela drahá. Zkusím se zeptat v informační kanceláři.

Ballarat je známý svojí skvěle zachovanou viktoriánskou architekturou. Cestou do centra k informační kanceláři míjím řadu klasických viktoriánských budov, v nichž jsou dnes hotely a obchody. Dřevěná a kovová podloubí sloužila, a stále slouží, nejen jako úkryt před deštěm a sluncem, ale i jako nosiče balkonům, a samozřejmě vypadají i na pohled hezky a atraktivně. Z ulice vedoucí od nádraží zahýbám na široký bulvár se zeleným stromovým a travnatým pruhem uprostřed. V info kanceláři mě odkazují na Irish Murphy’s Pub přes ulici, klasickou irskou hospodu s ubytováním. V Murphy’s dostávám místo v noclehárně s dvoupatrovou palandou. Kromě mě tu v dalším pokoji bydlí jen nějaká Japonka. Jak pokoje, tak postele jsou místo číslování pojmenovány irskými jmény. Samozřejmostí je společná kuchyň s ledničkou a sporákem.

Dnes už toho moc nestihnu, ale i tak se jdu projít, abych viděl, co je v Ballaratu zajímavého. Kousek od Murphy’s je Internet a za rohem, na ulici Lydiard St., kterou jsem přišel od nádraží, začíná eurecká naučná stezka. Vztahuje se k událostem, které hýbaly Ballaratem na konci zlaté horečky v polovině minulého století.

Zlato tady bylo objeveno roku 1851, pak následovala zlatá horečka. Památkou na ní je skanzen Sovereign Hill, zrekonstruované zlatokopecké městečko, kam se podívám zítra. Teď se vydávám po stopách událostí, jež se zlatou horečkou úzce souvisely - eureckého povstání.

Podmínky pro zlatokopy nebyly příliš příznivé, protože vláda vybírala vysoké poplatky. Výbušná situace přerostla v létě roku 1854 v otevřené povstání. Na jeho potlačení byl použit celý regiment vojáků, a výsledkem bylo pětatřicet mrtvých na straně vzbouřenců. Přestože povstání bylo rychle potlačeno, zlatokopové v podstatě dosáhli svého, jelikož si svým vystoupením získali sympatie většiny obyvatel státu Victoria a všech obyvatel Ballaratu. Vysoké licenční poplatky byly zrušeny a nahrazeny daleko levnějším povolením k dolování.

Naučná stezka začínající na Lydiard St. vede právě po trase vojenského oddílu, jenž se onoho letního dne 3. prosince 1854 vydal z Ballaratu rozprášit rebelující zlatokopy v nedaleké Eurece.Po trase stezky se proplétám ballarackými uličkami a občas se zastavím u informační tabule, kde se píše, že tady vojáci zastavili nebo se rozdělili či si dali oběd.

Kolem fotbalového hřiště se dostávám na okraj Ballaratu. Chodník se mění v pěšinku podél potůčku, až se dostávám na okraj lesa pod Černým vrchem. Stromy voní jako u nás, a taky si tak připadám. Jako u nás. Podzimní barvy vystřídaly jednolitou zeleň a ptáci se hlasitě radují ze sluníčka.

Rýžování zlataRýžování zlataStezka mě z druhé strany vrací do Ballaratu, kde procházím čtvrtí s nízkými obytnými domky ve viktoriánském stylu. Nakonec se dostávám na místo, kde před sto padesáti lety došlo k boji mezi zlatokopy a přitáhnuvšími vojáky. Stezka tu končí, a kdyby nebylo už pět odpoledne, mohl bych se podívat do Eureka Stockade, malého muzea připomínajícího vzbouření.

Od Eureka Stockade se vracím do centra. Dělám menší nákup v supermarketu a večer si na chvíli sedám k Internetu. Táňa píše, že ji v práci propustili s tím, že dostane tříměsíční odstupné. Je cítit, že s tím, co se děje, není moc spokojená, i když změnit zaměstnání se stejně chystala, protože se jí nelíbí dělat věci bez většího smyslu, a to se právě na nynějším místě děje.

Ha! Před spaním mě napadla úžasná věc. Když Táňa dostane odstupné, mělo by být dost vysoké na to, aby pokrylo podstatnou část její cesty do Jižní Ameriky, pokud by chtěla. Hned zítra jí to musím napsat! V práci končí 30. dubna a zrovna kolem toho data přiletím do Chile, takže bych ji mohl případně vyzvednou v Santiagu.

Den 235, neděle 11. 4. 1999

Ballarat je moc příjemné městečko. Cestou k Sovereign Hill míjím pár kostelíků, divadlo Jejího Veličenstva a klidnými uličkami se dostávám až ke skanzenu. Přišel jsem trochu brzo (otevírají až v 10 hodin), tak chvíli čekám s ostatními netrpělivci.

Sovereign Hill (Svrchovaný vrch) vznikl jako skanzen znázorňující zlatokopecké městečko v 60. letech 19. století. Slyšel jsem na něj jen samou chválu, tak jsem opravdu zvědavý, jestli zase nenafukujou jen pár shnilých, třicet let starých trámů.

Přestávka na obědPřestávka na obědVstupenka na Sovereign Hill zahrnuje i vstup do Zlatého muzea přes silnici a na kartu VIP Backpackers dostávám slevu. Před vstupem na vlastní vrch procházíme několika sály, jež formou fotografií, výstřižků z novin a diorám vyprávějí celou historii zlaté horečky v Ballaratu. Dozvídám se, jak bylo zlato objeveno nejdřív v okolí a pak i tady, jak se sem okamžitě začali hrnout lidé, jak se z těch šťastných stali postupně majitelé krámků, hotelů či špeditérských společností, jak během horečky rostly ceny zboží dopravovaného sem až z Melbourne a jak postupně celé bláznění opadalo.

V podstatě to samé, ale na příběhu dvou lidí, se po výstavě dozvídám z patnáctiminutového filmu líčícího život na zlatých polích. Mají to dokonale udělané. Jedno dioráma například ukazuje kajutu lodi plující z Evropy s lidmi toužícími po zázračném zbohatnutí nebo uprostřed sálu stojí dvě mužské figuríny, které si jakoby čtou vyhlášku vylepenou na dveřích.

Z promítacího sálu se dostávám na žhavé slunce Sovereign Hill. Jako když střihne, jsem najednou uprostřed dřevěného městečka s prašnými uličkami, kudy se prohánějí kočáry tažené koňmi. Dá se tady nejen projet v dobovém kočáře, ale i shlédnout život v minulém století. Například pečení cukroví, ukázku zbraní, odlévání zlata a tak dále. Je toho tolik, že vůbec nevím, kde začít. Snad rýžováním zlata? Ne, radši to vezmu popořádku, a když už jsem u takzvané Čínské vesničky, podívám se do ní.

Městečko je rozděleno na několik částí. Já teď stojím mezi výkopy a Čínskou vesničkou, dál je pak hlavní ulice s obchody a na kopci nad ní důlní věž se šachtou zlatého dolu. Výkopy znázorňují, jakým způsobem se běžný nezávislý zlatokop pokoušel kutat zlato. Když měl štěstí a na svém záboru nějaké našel, dal se horečně do práce a snažil se dostat na povrch co nejvíc horniny.

Zlato to sice mohlo být, ale jelikož v místní půdě je velké množství lepkavého jílu, bylo třeba vydolované hroudy rozbít a probrat. K tomu sloužili lidé, kteří měli speciální zařízení podobné bránám na roztloukání hrud na poli, do něhož zapřáhli koně a nechali ho chodit dokolečka v kruhové díře naplněné vytěženou horninou, dokud ji tažené brány nerozemlely na prach. Tohle „zařízení“ s koněm si musel každý pronajímat (pokud neměl své), což samozřejmě bylo nevýhodné, jestliže žádné zlato nenašel. Zlatokopové vůbec museli hodně investovat, než se mohli poprvé zavrtat do země. Mnoho jich prodalo všechen svůj majetek a na zlatých polích pak prodělalo všechny peníze, aniž něco našli. Ale tak to chodilo při každé zlaté horečce, nejen tady ve Victorii.

Ti, co neměli prostředky, aby začali kutat v zemi, mohli zkusit štěstí u místního potoka. Stačilo vzít plechovou mísu, kleknout si k potoku a rýžovat a rýžovat. Taky to zkouším, ale mám smůlu, žádné zlato mi v pánvi neuvízlo. Ta čtvrthodinka rýžování mi stačí, abych si představil, jak drsná práce to byla.

Lití zlataLití zlataVedle výkopů je postaveno několik stánků a černý chrám. Jsem v Čínské vesničce, která byla vytvořena hlavně k ochraně čínských dělníků, kteří nebyli pro svou odlišnost příliš oblíbení, a často se stávali terčem frustrovaných zlatokopů. Čínani si tu dokonce postavili i chrám.

Z Čínské vesničky procházím směrem k Hlavní ulici. Míjím několik dobových vyhlášek na dřevěných tabulích a dostávám se na nejrušnější „tepnu“ Sovereign Hill. Kromě turistů se po ní prochází řada lidí v dobových kostýmech, harmonikář hraje na harmoniku a každou chvíli kolem profrčí naložený dostavník.

Stavuju se v tiskárně, kde právě dotiskli nejnovější číslo místních novin. Skládají se z autentických úryvků z novin z 19. století a celé jsou vysázené a vytištěné ručně.

Naproti tiskárně je pekárna, ze které to pekelně voní. Neodolám a vstupuju dovnitř. Tady to voní ještě víc a pekaři ve starodávném oblečení z pece právě vytahují další várku voňavých koláčů. Za pultem obsluhují dvě slečny oblečené taky v dobových kostýmech. Kupuju si koláč a vracím se na ulici.

V jedné boční uličce právě probíhá ukázka zbraní, které ve zlatokopeckém Ballaratu používali strážci pořádku. Od obyčejného obušku až po muškety, v té době ještě předovky. Ukázka končí obrovskou ránou z nabité muškety.

Na kopečku nad Hlavní ulicí mě zaujala stavba podobná kostelu. Kdysi sloužila opravdu jako kostel, ale hlavně v ní byla církevní škola. Přes ulici od školy stojí velká dřevěná hala, manufaktura na žebřiňáky, dostavníky a kočáry. V té době byla poptávka po nich vysoká, takže taková výrobna se tady snadno uživila. I na tomhle místě bude asi za hodinu probíhat ukázka výroby, ale nechce se mi tak dlouho čekat, tak se z druhé strany spouštím zpět na Hlavní ulici.

Dálkový dostavníkDálkový dostavníkNa jejím horním konci stojí truhlárna s ukázkami nábytku na prodej. Při pohledu od truhlárny zpět hlavní ulicí vypadá městečko jako vystřižené z Divokého západu. Dostavníky, dřevěné domy s verandami a je tu i saloon. V jednom z hotelů teď právě probíhá dobové divadelní představení.

V ulici odbočující k dolu stojí skupinka lidí shromážděná kolem fotografa. Není to jen tak obyčejný fotograf a nemá ani jen tak obyčejný foťák, nýbrž starou deskovou komoru, do které si schovává hlavu pod černou látku a levou rukou ukazuje, že vyletí ptáček. I focené objekty jsou oblečené do dobových kostýmů a stojí před dobovým pozadím. To všechno pod širým nebem.

Kolem obrovské haldy hlušiny scházím do údolíčka, kde začínají exkurze do zlatého dolu. Není to sice důl původní, ale i tak jsme 60 metrů pod zemí a během 40 minut se nám dostává ukázky všeho důležitého, co se dolování v Ballaratu týkalo.

Některé vrty byly hluboké až 1 000 metrů, a práce v takové hloubce nebyla pro žádné pápěrky. Do místních dolů neustále zatékala voda a pumpy musely běžet naplno. Někdy prý dělníci strávili první dvě hodiny dne pouze odčerpáváním vody nahromaděné ve vrtu za uplynulou noc, než se mohli vůbec vydat dolů. Pokud se porouchal výtah, čekal je zdola asi hodinu a půl dlouhý výšlap na povrch!

Zlato se samozřejmě v zemi nevyskytovalo ve velkých hroudách, ale většinou rozptýlené v hornině. Proto bylo třeba horninu nejdřív dostat nahoru, kde se teprve začala „zpracovávat“. Zlatokopové však nemohli kutat, kde je napadlo. Museli se držet svého záboru. O to se starali geodeti, kteří šachty neustále proměřovali, aby zlatokopové nevkročili na cizí zábor. Pokud udělali chybu, zaplatili za ni. Tohle docela velké riziko bylo kompenzováno o dost větším platem, než měl obyčejný horník. A ten měl v té době v přepočtu na dnešní peníze asi A$ 5 000 za měsíc!

Koňská síla rozemílala hroudy hlíny na kaši, ve které se zlato lépe hledaloKoňská síla rozemílala hroudy hlíny na kaši, ve které se zlato lépe hledaloPo prohlídce dolu se vracím nahoru a šplhám na těžební věž vedle haldy hlušiny. Důl prý není původní, ale hlušina ano. Z terasy věže je vidět daleko do okolní krajiny a samozřejmě i na celý Sovereign Hill. Fotograf pořád ještě fotí a po ulicích se procházejí lidé v kostýmech z roku 1860. Pod věží běží pumpa, která jako odčerpává vodu z dolu, z místa, kde jsem ji v dole viděl prosakovat - mají to opravdu promyšlené! Vedle těžební věže stojí několik dřevěných budov, v nichž se zpracovávala vytěžená hornina. V jedné z nich běží mlýn drtící horninu a odplavující ji pryč. Na sítech tak zůstalo jen zlato, které se v další budově tavilo a slévalo do ingotů nebo cihel. Mám možnost se jednoho takového tavení zúčastnit, ale ještě než při něm stačím zareagovat, abych si tu právě ulitou cihličku v ceně A$ 5 000 odnesl domů, končí v trezoru. V tavírně je možné si koupit pravé zlaté mince a dokonce i malé zlaté nuggety. U razicího stoje nám vysvětlují, jak se tehdy razily mince. Skvělé!

Jsem nadšený! Takováto místa, kde si člověk může doslova sáhnout na historii, se mi moc líbí. Už jsem tu 4 nebo 5 hodin a pěkně jsem se uchodil. Ještě naposledy se procházím Hlavní ulicí a pak se s městečkem loučím. Mohl bych tu chodit další hodiny, ale chci si nechat alespoň trochu času a energie na Zlaté muzeum naproti.

Ve Zlatém muzeu pokračuje ballaratská historie zlata. Je plné ukázek zlatých nuggetů, vysvětluje, kde a proč se zlato tvoří, jak se dá vydolovat a co všechno se pak z něj dá vyrobit - mince, nádherné šperky, ale používá se i v kosmických technologiích nebo při výrobě mikročipů. Dokonce je tu i vysvětlen původ slova dolar. Pochází prý ze jména českého městečka Joachimsthal, kde se v 15. století těžilo stříbro. První mince (z roku 1484) byla pojmenována joachimsthaler, mince sv. Joachima. Odtud vzniklo thaler, pak tolar a nakonec dolar.

Kromě modelů největších, několik desítek kilogramů vážících nuggetů, jsou tu i ukázky zlata bílého (vznikne přimícháním stříbra) a červeného (po přidání mědi).

Tak teď už jsem ale opravdu dodělaný. O zlatě nechci slyšet alespoň týden a navíc se ještě pěšky musím vrátit asi 5 kilometrů do centra. Večer mi akorát tak stačí síly na to, abych napsal Táně ohledně jejího výletu do Jižní Ameriky.

David Kučera

David Kučera
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně (FN USA) patří k tradičním prestižním kardiologickým pracovištím v rámci konceptu péče o nemocné se srdečním postižením v České republice. B. Braun Česká republika se těší ze skutečnosti, že dlouhodobě s Invazivní a intervenční kardiologií (IKAK) FN USA spolupracuje a zajišťuje brněnským kardiologům stenty a lékové balonky pro jejich náročnou a odborně vysoce kvalifikovanou práci. Jsme rádi, že můžeme těmito řádky pogratulovat lékařům a sestrám Oddělení invazivní a intervenční kardiologie k 25. výročí založení.

22.07.2021
Aktuality z B. Braun

Významní čeští nefrologové po zahájení očkování proti covidu-19 oslovili Ministerstvo zdravotnictví, aby při vakcinaci zařadilo do prioritních skupin i dialyzované pacienty. Přístup k očkování se podařilo zajistit a dialyzovaní už mají dostupnější i preventivní léčbu.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun

Společnost B. Braun rozšířila své portfolio vstřebatelných hemostatických prostředků z oxidované celulózy o nového benjamínka, který cílí primárně na laparoskopickou chirurgii.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun