Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Amazonská pampa

3. Leden 2011

Amazonská pampa

Do Amazonie jsme přijeli hlavně za zvířaty a teď se začíná ukazovat, že jsme udělali dobře, když jsme se rozhodli i pro cestu do pampy. Tady můžeme spatřit daleko víc zvířat než v džungli.

Den 287, úterý 1. 6. 1999

Puberťáci nás samozřejmě budili celou noc. Není nad to, když se frackové dostanou do divočiny. Připadají si jako největší hrdinové a taky se podle toho chovají. Radši by měli zůstat doma u maminky a oblbovat holky. Tady nemají co dělat, jen tím přispívají k pověstem o rozhazovačném a bezstarostném životě bělochů.

K řece je to ještě několik kilometrů. Nasedáme tedy na džíp, který je ale dost legrační. Vlastně jde o pick-up přizpůsobený citlivým západním pozadím. Místo aby nás naházeli na korbu spolu s našimi spacáky a batůžky, vymysleli šílenou dřevěnou konstrukci v podobě lavic, kterou připevnili na korbu. Všechny věci, včetně jídla a vody, nám skládají pod nohy. Jak jsme tak vysoko, při jízdě po zablácených cestách to s námi mává ze strany na stranu a občas jsme tak nahnutí, že se musíme držet, abychom nevypadli. Nedovedu si představit, na co by nás ten džíp rozmačkal, kdyby se převrátil.

Yakuma je malá, ale o to zajímavější říčka. Z džípu přesedáme do dlouhé motorové kánoe a vyrážíme do pampy. Náš průvodce Einar a kuchař José-Luis opět sedí vzadu, nás šest je roztroušeno po celé kánoi a hledíme do zelené změti na břehu.

Čas od času se stane, že tu krokodýl zabije člověka

Do Amazonie jsme přijeli hlavně za zvířaty a teď se začíná ukazovat, že jsme udělali dobře, když jsme se rozhodli i pro cestu do pampy. Tady můžeme spatřit daleko víc zvířat než v džungli. Přesně jak nám říkali průvodci v Rurre. Neplujeme ještě ani čtvrt hodiny a už máme možnost vidět první volavky (bato serpiente), ladně se nesoucí nad hladinou Yakumy. Einar nás každou chvíli upozorňuje na krokodýla nebo kajmana placatící se na břehu nebo ve vodě. Pro něj je to stejné jako pro nás vidět doma vrabce nebo kočku.

Je tu krásně, vítr nám čechrá vlasy a slunce se směje. U ústí jednoho z přítoků Yakumy zastavujeme kousek od břehu. Nechceme se úplně přibližovat, protože pod keřem si velebí rodinka kapybar (to jsou ti kříženci mezi čuníkem a morčetem). Moc si nás nevšímají. Jsme taky úplně zticha a cvakání foťáků jim evidentně nevadí.

Pohoda trvá až do okamžiku, kdy ve směru od přítoku začíná být slyšet přibližující se zpěv. Zjevuje se kánoe naložená další kupou děcek, oblečených do triček s nápisy „Galápagos“ a cucajících kolu. Kapybarám se to asi nějak nezamlouvá, protože se důstojně zvedají a pomalu se šourají pryč. Z toho příjemného místečka se jim určitě nechce, ale řvaní je dost silným důvodem k jeho opuštění. Holky na „uřvané“ kánoi mají ruce plné prstýnků z chontalora. Prý je koupily za pár boliviános. Dobrý, říkám si, my jsme je ale dostali. Z přátelství. Bolívie je prý „cool“, ale lepší byly Galapágy. Atd. Prostě jen povrchní a nadřazené kecy. Kapybary to asi taky poznaly.

„Uřvaná“ kánoe mizí směrem, odkud jsme my přijeli. Děcka si vyrazila jen na dopoledne, protože to prý na poznání pampy stačí. Hm, to spíš pampa pozná, co jsou zač, než aby ona s tím řevem měla možnost cokoliv spatřit.

Ptáci a želvičky...

Pampa je obzvlášť bohatá na ptáky. Vedle volavek, plachtících nad řekou nebo sedících na stromech, ještě vidíme čápy a dokonce i krásně barevného ledňáčka. Nádhera.

Jednoznačně nejvtipnější jsou však želvičky, které míjíme sedící a vyhřívající se na ztrouchnivělých kmenech, s hlavičkami vystrčenými nahoru. Vypadají jako babky na návsi natahující uši, aby jim neunikl žádný drb. Ve skutečnosti ale asi chtějí nachytat co nejvíc slunce. Ha, ha, ha.

Náš tábor, vzdálený tři hodiny od zátoky, kde jsme nastoupili, je hodně podobný tomu v džungli. Plachtou opatřený přístřešek s lehátky z fošen, provizorní „kuchyně“, dřevěný stůl s lavicemi. Klid a pohoda. Jen život v pampě je pořád slyšet. Šustění, ševelení, skřeky, křik, cvrlikání. Jsme utáboření v pruhu džungle táhnoucí se podél řeky, za ním je ale volná pampa, porostlá jen vysokou trávou a rákosem, s občasnými ostrůvky stromů a keřů.

Po obědě a chvilce lenošení vyrážíme zase na vodu. Po půl hodince se ocitáme na jakési vodní křižovatce, v místě, kde se střetává asi pět větví Yakumy. Začínáme kroužit kolem a Einar nám vysvětluje, že tady žijou delfíni a takhle je chce přilákat. A opravdu, za chvíli se kolem nás pod hladinou začínají míhat bílomodré stíny. A najednou hups, a jeden delfín vyskakuje z vody a zase hned padá zpět. Další ho hned následují. Je to paráda, ale vyfotit se to nedá, protože se pokaždé vynoří jinde a vždycky jen na pár vteřin. Lepší než číhat na skvělou fotku je se prostě dívat a smířit se s tím, že tohle na filmu mít asi nebudeme. Takhle se s nimi honíme asi dvacet minut, dokud je to nepřestane bavit a nezmizí nám někde v hlubině Yakumy.

Když se vracíme do tábora, José-Luis už má připravené háčky na ryby. Prý si máme trochu zachytat. Schválně, co ulovíme. No jasně, pirani. V řece jich prý žije spousta, ale nejsou nijak nebezpečné. Jen pokud cítí krev, přiženou se na místo, odkud se k nim dostala. Jsou však příliš malé na to, aby člověka zabily. Poranit ale můžou, protože mají ostré zoubky. Několik se jich dostává na naše udice, a tak si je můžeme prohlédnout hodně zblízka. Podle José-Luise mají i dobré maso, ale dnes je jíst nebudeme.

Piraně a buvoli...

Odpoledne uběhlo ve společnosti piraň a navečer se našimi společníky krátce stávají buvoli. Přejíždíme řeku na protější břeh, kde je malý ranč. Odsud se dá krásně vidět západ slunce neboli „puerta del sol“ (sluneční brána), jak poeticky říká Einar. A tak se procházíme mezi buvoly a sledujeme oranžové slunce sklánějící se k obzoru. V kůlně na pozemku visí na hřebíku dlouhatánská kůže, prý je kajmaní. Čas od času se stane, že tu krokodýl, kajman nebo aligátor zabije člověka. V takovém případě se lovci vypraví na vodu a... z kajmana už zbude jen kůže.

Večer nám José-Luis chystá manao, typické jídlo regionu Beni, a pak začíná André testovat svůj velký blesk. Má údajně dosvítit až na padesát metrů a André chce vyzkoušet, jak budou vypadat záběry, když prostě zaměří foťák do tmavé džungle a zmáčkne spoušť. První záblesky nás doslova oslepují a jen tak z legrace poznamenávám, že když zamíří nahoru a zmáčkne spoušť, vůbec bych se nedivil, kdyby začaly padat opice.

Den 288, středa 2. 6. 1999

Spalo se nám skvěle, i když nás v noci vzbudily skřeky a nějaké divné bušení na plachtu nad moskytiérami. Prý tak skoro každou noc šprýmují opice. Házejí po sobě oříšky a asi si vykládají hodně dobré vtipy, protože křiku je přitom jak na estrádě.

Po snídani se znovu přeplavujeme přes Yakumu k místu, kde jsme včera večer sledovali sluneční bránu. Dnes ale míříme dál než na návštěvu k buvolům. Mizíme ve vysoké trávě a vyšlapanou pěšinkou se vydáváme do pampy honit anakondu. Pampa je hodně podmočená, proto tráva tak roste. Vlastně je to spíš močál, a tak není radno scházet z pěšinky. Pěšinka se klikatí, až se zastavujeme v malém hájku. Je to jen malý ostrůvek stromů uprostřed travin.

Anakonda samozřejmě žije v močálu, takže i když je „ostrůvek“ pěkně suchý, pokud zůstaneme tady, nic neuvidíme. Einar si zouvá boty a vydává se anakondu hledat. Pokud ji najde, přinese ji sem. André si hned začíná taky zouvat boty, že půjde s Einarem. Říkám si, že by mohla být legrace, v amazonské pampě jsem se navíc ještě nebrodil. Takže nakonec bez bot a bez kalhot vyrážíme tři: Einar, André a já. A proč jdeme bez bot a bez kalhot? Abychom anakondu snadno ucítili, když na ni šlápneme, a mohli ji chytit (anakondy nekoušou, jen škrtí). A stejně bychom si v té vodě oblečení akorát namočili.

Noříme se do změti vysoké trávy a rákosí a ostrůvek nám hned mizí z dohledu. Čvachtáme ve vodě, většinou vlastně v bahně. Pokud pěšinka od Yakumy na ostrůvek byla suchá, tak tohle je opravdu močál. Každou chvíli se boříme do bahna, často až do půli stehen. Někdy nemáme pod nohama vůbec pevnou půdu, jen pod nima cítíme vrstvy zetlelého rákosí, které se pod námi pěkně prohýbá. Je to zvláštní.

Anakonda nikde

Oči máme na stopkách a snažíme se rozpoznat, co se nám hýbe pod nohama v bahně. To je pro nalezení anakondy nejdůležitější. Je to celkem v pohodě, jen začíná být čím dál nepříjemnější ostrá tráva, která nás seká do nohou. Až po stehna vypadají jako zbičované. Jen doufám, že se z té směsi smrdutého bahna a zetlelého rákosí ranky od trávy nezanítí. Navíc všude cítíme páchnoucí hnilobné plyny. O houby a kvasinky, které by měly zájem se začít rozšiřovat v čerstvém „masíčku“, prostě není nouze. Jednou v téhle břečce dokonce končím na zadku - v Rurre budu mít co prát.

Brodíme se močálem asi hodinu a půl, ale anakonda pořád nikde. No, taky by se mi tady moc nelíbilo. Rákosí a tráva jsou kam oko dohlédne, takže je to stejné jako hledat jehlu v kupce sena. Vlastně anakondu ve smrdutém močálu.

Dělíme se. Einar chce ještě chvíli hledat, my se začínáme vracet. „Náš“ ostrůvek je pěkně daleko. Hm, který je vlastně ten náš? Teď jich je kolem několik. No, zamíříme k tomu, o kterém si oba myslíme, že je „náš“, a uvidíme.

Poškrábaní, mokří a smrdící se vynořujeme z močálů na „našem“ ostrově, jen z druhé strany, než jsme odcházeli. Na stejném místě stojí druhá skupina, které se podařilo anakondu najít. Přivádím děvčata z druhé strany ostrova, aby se taky podívala.

Anakonda je pěkně dlouhá. Asi kolem tří metrů. Nejspíš už je zvyklá, že ji občas někdo vyruší, tak sebou ani nemrská a poslušně drží v rukou. Všichni si ji zkoušíme potěžkat, je ale lepší mít ji kolem krku, protože jinak je dost těžká. A - jaké překvapení: smrdí. Moc se jí ale nedivím, když určitě celý život nevylezla z tohohle močálu. Alespoň jsem zjistil, že to s mým uzeným ručníkem není zas tak špatné. Pouštíme anakondu zpátky do močálu a vracíme se stejnou cestičkou zpátky k Yakumě.

Před obědem se André s Einarem koupou v Yakumě a já se taky trochu oplachuju. V těch dobrodružných filmech o piraňách si teda pěkně vymýšlejí. Žádná z nich nás nesežrala. Po obědě pak chvíli lenošíme, než se znovu vydáváme na řeku.

Všechny ty zákruty, neprůhledné zelené clony, shnilé kmeny kořenů napůl utopené ve vodě jsou prostě fantastické. Jedním z největších zážitků je vidět ladný let volavky pomalu se vzdalující a mizící jednou ze zákrut Yakumy. Stačí se jen dívat a vstřebávat všechnu tu nádheru kolem.

Asi hodinu plavby od tábora je malá kolonie lenochodů. Visí si na stromech a nehýbou se. Přistáváme v jedné zátočině a chceme se podívat blíž. Einar se pokouší vylézt na vysoký strom s lenochodem, ale jde to špatně. Nebo to spíš nejde. Větve jsou hodně vysoko a po ruce žádné liány. Tak necháváme lenochoda v klidu a jen se na něj díváme zespoda dalekohledem. Tady má pohodu.

Daleko víc než lenochodů je v keřích podél řeky opiček. Jedny z nich, nazývané momo chichilo, jsou obzvlášť hlučné a neposedné. Skoro jako by se před námi předváděly. Jejich žlutá tělíčka s černou hlavičkou se rychle míhají mezi listy, takže udělat pořádnou fotku je těžké. Předvádějí se, honí, křičí a štěbetají. No prostě opice! Stejné prý včera v noci bombardovaly náš tábor.

Každý den je tady jiný

Při našem návratu zapadá slunce a zelená stěna džungle dostává zvláštní zelenohnědou barvu. Každý den tady dokáže být jiný.

Výprava za lenochody však ještě není pro dnešek poslední. Hned po večeři znovu nasedáme do kánoí a znovu vyrážíme na řeku. Už je noc a do tmy svítí jen naše baterky. Ty jsou potřeba, protože jen v odlesku jejich světel je možné spatřit odlesky z očí krokodýlů, kajmanů a aligátorů. Když bych to řekl trochu nadneseně, právě jejich oči totiž jedeme lovit.

Yakuma je ve tmě neuvěřitelně klidná. Šplouchání je ale slyšet daleko víc než ve dne, protože většina živočichů žije ve dne a v noci spí. Jen na některých místech znějí žabí koncerty nebo cvrččí symfonie. Naše baterky prohledávají i ty nejzapadlejší kouty Yakumy a naše oči hledají barevná světýlka. Jedině tak se ve tmě prozradí ti největší plazi, co tu žijí. Krokodýlí oči jsou modré, kajmaní a aligátoří červené. Kajmaní (nebo aligátoří) červené oči jsme poprvé viděli cestou džípem z Rurre do Santa Rosy.

Moc štěstí nemáme, zatím jsme spatřili jen jeden pár červených očí, ale asi jsme dělali moc velký hluk, protože hned zmizely pod hladinou. Einar naši loď vede do malé zátoky, kde spatřil očí víc. A opravdu. Asi na metr se přibližujeme ke kládě se zářícíma červenýma očima, ze které se vyklubává velký krokodýl. Je v klidu a nenechává se vyrušovat, proto ho ani my nerušíme (až na ty naše vlezlé baterky). O pár metrů dál vytahuje Einar z rákosí malého kajmánka. Je to mládě, dlouhé tak půl metru. Mává nožkama a cvaká tlamičkou, jak se snaží dostat od Einara pryč. Ten ho něžně drží, aby mu nic neudělal. Takhle vypadá kajmánek roztomile, ale z těch větších už má člověk opravdový respekt. Pouštíme kajmánka zpět do Yakumy a vracíme se na základnu.

Ještě před spaním máme v korunách stromů nad našim táborem pozdní návštěvu - dikobraza (ve španělštině puerco espin). André se ho pokouší fotit se svým smrtelným bleskem, ale dikobraz před tím asi zavřel oči, protože jeho očekávané žuchnutí na zem se nekonalo.

Den 289, čtvrtek 3. 6. 1999

Poslední den v pampě a poslední výprava. Pampa neznamená jen traviny, rákosí a močály, ale i džungli. Lépe řečeno kapsy a pruhy džungle. Její úzký pruh se táhne podél Yakumy a v něm je i náš tábor. My se po snídani vydáváme kánoí do džungle několik kilometrů po proudu. Einar nám chce ukázat pár užitečných rostlin.

Už před několika dny mě v džungli napadlo, že Amazonie je jedna velká lékárna. Teď se tenhle můj pocit jen utvrzuje. Na rozdíl od rozbujelého farmaceutického průmyslu je tohle ale lékárna čistě přirozená a nezávisí na ní jen zisky pár pupkáčů, ale doslova celý svět. No, nebudu se moc rozepisovat o tom, o čem toho zas tak moc nevím, takže zpět do džungle.

Skoro bych řekl, že tu všechny ty rostliny byly vysázeny, když se vyskytují na tak malé ploše. K propolisu, který jsme viděli v džungli, přibývá další strom na hojení ran. Jmenuje se kopaibo a prý pomáhá i proti kašli. Naproti tomu asai je zase bratr jedovatého stromu soliman. Z obou indiáni vyrábějí jed, do nějž namáčejí svoje šípy.

Skrytá zrakům všech plujících na Yakumě je v džungli malá zelená tůň. Je úplně obyčejná a zarostlá, jednou za rok se tu ale prý srotí aligátoři a nakladou vajíčka. V té době jsou agresivní, takže bychom se tu nemohli procházet tak jako teď.

Hned u tůně nás Einar upozorňuje na několik statných stromů palo maria. Má jít údajně o nejdražší jihoamerické dřevo, ze kterého si boháči rádi stavějí domy. Je hodně tvrdé a kvalitní, a jelikož je tak oblíbené, už ho moc nezbývá. Snad se nedožijeme doby, kdy už zůstanou jen tyhle jediné exempláře.

V táboře balíme poslední věci a po obědě odplouváme. Na zpáteční cestě míjíme další tábory a kánoe. Pampa na Yakumě je hodně oblíbená a nemine dne, kdy by tu nebylo několik výprav. Cestou zpátky nás opět pozorují líně ležící krokodýli a skupinky „drbajících“ želviček na kmenech a my pořád ještě žasneme nad krásou letu volavek, i když jsme je během těch tří dnů viděli snad padesátkrát. No a na rozloučenou nás paviáni doprovázejí svým hlasitým poděkováním za návštěvu.

Do přístaviště dorážíme spolu s rozvernými puberťáky, co nám dělali společnost první noc cestou do pampy. Teď už nebudeme zastavovat v Santa Rose, ale měli bychom jet bez zastávky až do Rurre. Holky nasedají do novějšího a pohodlnějšího džípu, my se musíme nacpat s těmi osmi mladíky do staré dodávky dodge.

Na cestě do Rurre prachu neubylo, spíš naopak, a můj účes je každou minutu tužší. Kam se hrabe Lybar. Drncání náš dodge přežívá celkem v pohodě, ale jedna z pneumatik asi v polovině cesty odchází do věčných lovišť. Vystupujeme a čekáme, až řidič vymění kolo, zatímco kolem nás profrčí další dva džípy. No, být při jízdě uvnitř není nic moc, protože prach se dere do auta snad i klíčovými dírkami (nehledě na to, že máme otevřená okýnka, abychom se neupekli), ale být venku, když kolem projíždí jiné auto, to je teda opravdu zážitek. Vžuum!!! Tfuj, bléééé! Kucky kuck... Tak nějak by se to dalo charakterizovat. Jakmile se rozptyluje prach, snažím se spočítat zbylé lidi, ale nikde nikdo. Zůstalo tu jen jedenáct prachových mumií. Teď už by se moje vlasy daly použít jako kancelářské sponky.

Rurrenabaque

Po třech hodinách prašné koupele jsme konečně v Rurre. Hned následuje koupel vodní a zároveň pereme i nějaké prádlo. Je to krása, být zase čistý, i když bych hned znovu vyrazil tam, odkud jsme právě přijeli. Posledních pět dní bylo zatím to nejlepší, co jsme v Jižní Americe zažili, a někdy v budoucnu budeme muset džungli a pampě, ať už v Bolívii nebo někde jinde, věnovat daleko víc času. Tohle byla vlastně jen taková ochutnávka.

Kupodivu nám v hotýlku dokonce i zarezervovali na zítřek jízdenky na bus do Rurre, jak jsem je o to prosil před odjezdem. Večer si je už jen vyzvedávám, i když ne v kanceláři na nádraží, ale přímo doma u prodejce.

Úplnou tečkou za dnešním dnem a vlastně i celým pobytem v Amazonii je naše společná večeře s Andrém a Sylvií. Našli si tu oblíbenou restauraci, kde si dáváme sraz. Při skvělém jídle (v mém případě vepřovém na bylinkách s rýží a kopci hranolků - lomita al pimiento) a pivu se nám skvěle povídá. André se Sylvií tu zůstanou ještě několik dní, protože už nechtějí zažít tu úžasnou cestu busem do La Pazu a první letadlo letí až v pondělí. My si dnes večer sbalíme věci a do La Pazu se vydáme zítra právě po té „cestě mučitelů“.

redakce Braunovin
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně (FN USA) patří k tradičním prestižním kardiologickým pracovištím v rámci konceptu péče o nemocné se srdečním postižením v České republice. B. Braun Česká republika se těší ze skutečnosti, že dlouhodobě s Invazivní a intervenční kardiologií (IKAK) FN USA spolupracuje a zajišťuje brněnským kardiologům stenty a lékové balonky pro jejich náročnou a odborně vysoce kvalifikovanou práci. Jsme rádi, že můžeme těmito řádky pogratulovat lékařům a sestrám Oddělení invazivní a intervenční kardiologie k 25. výročí založení.

22.07.2021
Aktuality z B. Braun

Významní čeští nefrologové po zahájení očkování proti covidu-19 oslovili Ministerstvo zdravotnictví, aby při vakcinaci zařadilo do prioritních skupin i dialyzované pacienty. Přístup k očkování se podařilo zajistit a dialyzovaní už mají dostupnější i preventivní léčbu.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun

Společnost B. Braun rozšířila své portfolio vstřebatelných hemostatických prostředků z oxidované celulózy o nového benjamínka, který cílí primárně na laparoskopickou chirurgii.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun