Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Amazonská džungle

30. Listopad 2010

Amazonská džungle

Většině lidí se při slově Amazonie asi vybaví Brazílie a hluboká džungle, která pokrývá převážnou část této jihoamerické země. Amazonská džungle se ale ve skutečnosti rozkládá daleko za hranice Brazílie a pokrývá nezaned­batelná území Bolívie, Peru, Kolumbie a Venezuely.

Den 285, neděle 30. 5. 1999

Jde pravděpodobně o „nejdžunglovatější džungli“ na světě, protože i přes intenzivní těžbu dřeva v ní stále ještě existují místa, která jsou moderní civilizací netknutá. Té představě klidu a (po předchozích studených týdnech) i tepla jsme neodolali, a teď nás čeká několik dnů právě v bolivijské části Amazonie.

Probouzíme se do mlžného dne. Z kopců na druhém břehu řeky stoupá pára, jak se džungle zahřívá. Vstáváme hodně brzo, abychom se stačili dostat do nitra džungle a ještě dnes něco viděli. Ranní Rurre je úplně mrtvé a „mírně“ živo je jen na řece, kde nastupujeme do loďky. Je nás celkem šest: naši průvodci Herman a Rosauro, Sylvia a Andrés (mladý pár ze severu Německa) a nakonec my dva s Táňou. Řeky jsou v Amazonii hlavními dopravními tepnami. Mají daleko větší význam než silnice, protože jsou přirozeně k dispozici, nikdo je nemusí stavět, razit, vysekávat džunglí a udržovat. Mít tady loď je proto podobné jako u nás třeba náklaďák. Loď dokáže skvěle vydělávat, ať už slouží pro dopravu lidí a zboží nebo, a to je určitě nejvýnosnější, turistů.

Rurre zmizelo za ohbím Beni a Hermanova loď s námi šesti míří proti proudu řeky do nitra džungle. Dobře že jsme si s sebou vzali bundy, protože teď ráno po řece ještě táhne chlad. My s Andrém jsme vytáhli foťáky a čekáme na vhodné záběry, Táňa se Silvií probírají své minulé cestovatelské zážitky. Všichni dohromady pozorujeme řeku a okolní zarostlé břehy. Přes stěnu zeleně není vidět snad ani metr dovnitř, všude je jen zelená hradba.

Voda pleská, jak příď naší úzké pramice naráží do vln. I sem už samozřejmě částečně pronikla civilizace, což je vidět třeba i v tom, že Hermanova loď je poháněna lodním motorem Yamaha.
Blížíme se ke krátkému kaňonu, který si řeka prorazila v řetězci zalesněných skal. Proud řeky se v něm zrychluje, ale jakmile jsme za ním, zase se uklidňuje, a my se opět můžeme soustředit na krásné okolí.
Koryto řeky se rozšiřuje, ale zároveň se nám zdá mělčí. Objíždíme několik mělčin, které musí být za normálních podmínek ostrovy, pár dní prý ale pršelo a hladina řeky je asi o metr výše, než je normální stav. Po asi hodině a půl končí naše klidná plavba po široké Beni a vplouváme do divokých vod jejího přítoku, říčky Tuichi. Změnu poznáváme lehce nejen podle divočejších vln, ale i podle barvy. V menší a rychlejší Tuichi se daleko více víří bahno, a voda proto změnila barvu na kávovou.

Přirážíme ke břehu. Nejsme ještě na místě, jen vstupujeme do Parque Nacional Alto Madidi a musíme se zaregistrovat. Potom pokračujeme nahoru proti proudu. Palmy jsou střídány stromy porostlými liánami a zase naopak. Občas překonáváme mírné peřeje a na jednom z ostrůvků jsme dokonce zahlédli kapybaru, údajně největšího hlodavce na světě. Vypadá jako něco mezi čuníkem a morčetem a stojí nehnutě, jako by čekala, co uděláme. My ale neděláme nic, jen plujeme klidně kolem hlouběji do džungle.

"Prohlídka s průvodcem"

Dál proti proudu se na březích začínají objevovat primitivní tábořiště a po půl hodině u jednoho z nich přistáváme. Zajíždíme do přírodní zátočiny, napůl zarostlé rákosím, a jsme na místě, které bude dva dny naším královstvím. Jen ohniště, jednoduchá dřevěná konstrukce jako „kuchyňka“ a dřevěné pryčny s moskytiérou. Nad tím a všude kolem hustá džungle. A dvě cestičky. Jedna vedoucí do džungle, druhá k jámě přikryté prkny, která slouží jako záchod. Batohy se všemi doklady a penězi (v zapečetěných obálkách) jsme si nechali v kanceláři, takže akorát rozbalujeme spacáky a je to.

Zatímco my se zabydlujeme, Rosauro začíná připravovat oběd. Do džungle jezdí s turisty vždy dva domorodci. Jeden zkušený, co už džungli dobře zná a dělá průvodce (v našem případě Herman), druhý jakýsi „učedník“, který většinou vaří a vstřebává vědomosti, aby se taky mohl stát průvodcem (u nás Rosauro).

Průvodcem se nemůže stát každý, vede k tomu nelehká a někdy až drsná cesta. Nejprve je třeba osvědčit se jako učedník. Během tří let se takový člověk učí nejen vařit, ale hlavně poznávat džungli a umět v ní přežít. Po třech letech přichází čas velké zkoušky, kdy je učedník vysazen někde hluboko v džungli a jeho úkolem je dostat se vlastními silami zpět. Když se vrátí, může postoupit dál, a když ne... bylo lepší, že to nezvládl teď, když byl sám, než někdy v budoucnu se skupinou turistů.

Po velké zkoušce následuje jakási předpremiéra, kdy je mu svěřeno vedení první skupiny skládající se však ze samých „mazáků“, kteří mají možnost přímo zjistit, jak se učedník osvědčí přímo v terénu. Když i touto poslední zkouškou projde, může si poblahopřát, protože se z něj právě stal průvodce.

Rosauro je ve svém druhém učednickém roce a jde mu to moc dobře. Oběd zvládá skvěle a je s ním i legrace. Nemá problémy dát se s námi do řeči. V tom mi připadají indiáni z džungle dost jiní než indiáni z Altiplana. Nejsou tak chladní a odměření. Škoda že neumíme dobře španělsky, abychom se s nimi mohli pobavit víc. S Andrém ale dáváme dohromady naše vědomosti a s tím už se něco dělat dá.
André taky není žádný cestovatelský začátečník. V Jižní Americe je potřetí, předtím byl vždy na měsíc v Kolumbii a Ekvádoru. Teď jsou se Sylvií na měsíc v Bolívii a příští rok by chtěli navštívit Peru. Není divu, že se pouští do takových dobrodružství, když je povoláním hasič. Sylvia je jeho pravý opak. Zabývá se dekorováním interiérů, což je povolání dost nedobrodružné (pravda, s mým povoláním je to dost podobné).

Po obědě vyrážíme do džungle. Tábor mizí za námi a my se pomalu noříme do zeleného bludiště. Herman jde bos, tak je to pro něj prý nejlepší. Na jižní polokouli je zima, takže tu kupodivu není moc vlhko. Herman občas usekne větev nebo liánu mačetou. Při takovémhle malém, ale nepřetržitém osekávání (při každé jeho cestě) cestička nikdy úplně nezaroste.

Změť zeleně, lián, bahnitých říček, jedovatých pavouků...

Pro nezasvěcence je džungle jen změtí zeleně, lián, bahnitých říček, jedovatých pavouků a slizkých hadů. Pro indiány je však domovem. Domovem, který jim dává to, co potřebují. Pokud vědí kde, co a jak využít. S Hermanem se nám začínají pomalu otevírat oči a džungle přestává být tou neznámou zelenou změtí. Pomalu, ale přece. Jdeme od stromu ke stromu, od rostliny k rostlině a dozvídáme se fascinující věci. Teda, pro nás fascinující. U indiánů je zná skoro každé dítě, protože je to jejich život.

Džungle slouží indiánům jako domov, loviště i cvičiště. Aby mohli lovit (a někdy i mezi sebou válčit), potřebují k tomu uzpůsobené nástroje. Kopí nebo luk jsou samy o sobě dobré, ale obě zbraně jsou daleko účinnější s jedem. Stačí do něj namočit špičku šípu nebo hrot kopí, a zraněná oběť už se ze svých ran nevylíže. To je taky nejčastější použití prý jednoho z nejjedovatějších jedů na zeměkouli - kurare - získávaného ze stromu soliman.

„Na tohle nesahejte, to je jedovatá housenka oruga,“ ukazuje Herman na velkou zelenou potvoru. „Pro člověka je sice jedovatá, a proto na první pohled nepotřebná, v džungli je ale mnoho druhů rostlin a zvířat, které jsou na sobě závislé. Pokud vypadne nějaký článek potravinového řetězce, třeba z důvodu vyhubení, může to způsobit vyhynutí dalších druhů, které jsou na něm závislé. A tak je to třeba právě s touhle housenkou.“ Dál se prodíráme houštím, až se zastavujeme u obyčejného stromu. Herman odštipuje kousek kůry a dává nám ochutnat. „Brrr, je to pěkně hořké!“ říkám. „Hořké to je, protože jste právě ochutnali chininovník, základ pro některá antimalarika,“ vysvětluje Herman. „My, když dostaneme malárii, vypijeme vývar z jeho kůry, a máme po starostech.“

Nejúžasnější je ale role džungle jako obrovské spižírny. Samozřejmě nějak cítíme, že z tak živého organismu se musí dát získat obživa, ale už netušíme, kam se pro ni obrátit. Indiáni mají ale všechno vyzkoušené, a tak jim jen stačí jít a ukazovat: „Tohle mléko ze stromu bako,“ (sek, sek do stromu), „je náhradou mléka živočišného.“

Za dalších pět minut se Herman opět zastavuje, tentokrát u obyčejné liány, aby nám ale vzápětí vysvětlil, že právě tahle tenká liána jménem chakilla není vůbec obyčejná. Je totiž vodní. Během dešťů vstřebá a zadrží vodu a vlhko, a pak stačí jen přijít a vědět, kam seknout. Usekne-li se správný kus, teče voda čúrkem! „Pobyt“ v liáně vodě vůbec neškodí, a tak ji můžeme v klídku vyzkoušet. Chutná trochu zvláštně, ale určitě je zdravější než všechny ty naše „vylepšované“ a různými nechutnostmi „obohacované“ supermarketové vody dohromady. Zásobnice vody je to skoro nevyčerpatelná, protože ve zdejších podmínkách roste vegetace závratnou rychlostí, čímž se i useknuté liány rychle obnoví.

Čas na dezert...

Brzo se dostává i na „dezert“. Z palmy, která se jmenuje chontaloro, visí střapce obsypané malými oranžovými plody. Nejen plody jsou chuťově skvělé, ale celá palma je skoro bezezbytku využitelná. Palmové listy na střechu, plody k jídlu a oříšky, které vypadají úplně jako miniaturní kokosové ořechy (zhruba velikosti křepelčího vajíčka), včetně bílé dužiny uvnitř, jako ozdoba. Jsou sice hodně tvrdé, ale po opracování se z nich dají udělat třeba prstýnky.

S takovými nevyčerpatelnými (a rychle se obnovujícími) zdroji se snadno dostane i na indiánské příbytky. Pokud je vůbec potřeba stavět něco pevnějšího a trvalejšího, skvěle poslouží velmi tvrdé dřevo stromu copa (španělsky „sklenice“), které se odsud prý i vyváží. Jinak stačí liány, banánové či palmové listy a bláto.

Bohužel právě bohatství a rozmanitost amazonské džungle je jejím prokletím. Ať už je to copa a chininovník, obyčejné dřevo či pouze rozlehlé území, to vše je džungli nekontrolovaně vyrváváno, aby sloužilo lidem. Ti začínají zarostlá území kultivovat, ale místní půda je určena zcela jiným účelům. Domorodci se musí za pár let přestěhovat jinam, protože zem úplně vycucají. Staré místo, vyčerpané, holé a snadněji náchylné k erozi, nechají svému osudu a vrhnou se na další část panenského pralesa. A to radši ani nezmiňuju těžební společnosti, které nás svou krátkozrakostí připravují doslova o naše vlastní plíce. No, škoda mluvit.

Jakmile se jednou člověk dozví, co vše může džungle nabídnout, ale zároveň jak křehká je rovnováha jejího složitého ekosystému, přestává pro něj být onou anonymní ohroženou oblastí, o níž se často píše v novinách. Začíná cítit, že opravdu ztrácíme neuvěřitelné bohatství. Jenže většina lidí nemá vůbec ponětí o tom, jak velké to bohatství je. Někteří po přečtení alarmujících článků možná zamáčknou slzu, utrousí něco v tom smyslu, jak lidé můžou být tak hloupí, a vzápětí sáhnou po katalogu, protože si chtějí koupit nový nábytek z copy. Vždyť je přece tak trvanlivý a bude to tak ekonomické... Pokud se ale pro chudé domorodce nenajde ekonomičtější využití džungle než ji rozorat, vysát a jít dál, nebude možné zastavit její pomalé umírání. Na některých místech už pochopili, že třeba kontrolovaný turismus v chráněných oblastech může být daleko výnosnější a prospěšnější než změnit stejný kus pralesa na zemědělskou půdu. Je to jeden ze způsobů, ale stále ne ideální. I na ten už je však leckde pozdě.

Je to úžasné, a zároveň i smutné, shodujeme se s Andrém. Ani vlastně nevím, jestli tím, že jsem tady džungli, škodím, nebo prospívám. Dost věcí závisí na lidech, kteří nás provázejí, a zdá se, že Herman a Rosauro jsou dostatečně osvícení. Herman se snaží ukazovat nám vše co nejšetrněji, aby džungli „neubližoval“. A Rosauro? Už jen ten fakt, že všechny neorganické odpadky hází do velkého pytle, který snad odvezme zpět, se mi docela líbí.

Když jsme odcházeli do džungle, všimli jsme si obrovského šneka (říká se mu karakol), jak si to pomaloučku šine od lavic a stolu ven z tábořiště. Teď, když jsme se vrátili, má za sebou po několika hodinách usilovné dřiny už asi pět metrů a pořád se šine dál. Je opravdu obrovský.

Večeříme při světle svíčky a Herman nám přitom každému piluje a leští roztomilé prstýnky z oříšků chontalora, které si přinesl! Jakmile svíčka dohořívá, uleháme i my. Dnešek byl skvělý a jsem zvědavý na další dny. Spacáky ani příliš nepotřebujeme, protože je docela teplo. Tak dobrou noc.

Den 286, pondělí 31. 5. 1999

Trochu se umývám a ručník pak věším na tyče u řeky. Je docela barevný, takže netrvá moc dlouho a objevuje se na něm první motýl. Široko daleko není nic než zeleň, takže pestrobarevný ručník ho neomylně přitáhl. To je teda docela dobrý fígl, budu to muset zkoušet častěji. Nezůstává jen u jediného motýla. Za chvíli už tu sedí tři krásně barevní a docela velcí. Jen aby se na tom uzeném ručníku neotrávili!

Po snídani opět vyrážíme do džungle a hned za táborem narážíme na důkaz divokého života i tak blízko lidí. Na zemi leží řetízek drobných kůstek. Prý je to zbytek hada, kterého tady před pár dny ulovil orel. Přímo za naším táborem. Po dalších pár metrech vidíme ukázku toho, co může předcházet takovému souboji o život. Na stezce se zapomněla žabka, která před námi nestačila uskočit. Nezpanikařila, nýbrž zapracoval její vrozený instinkt. Jelikož si je vědoma svého skvělého mimikry, nezačala zběsile skákat pryč, ale zkameněla na místě. Ví, že kdyby o sobě jakýmkoliv pohybem dala vědět, měla by daleko menší šanci na přežití, než když znehybní a počká, až nebezpečí pomine. I tak jí hrozí nebezpečí, protože ji nepřítel může třeba zašlápnout. Pravděpodobnost je ale daleko menší, a toho si je žabka vědoma.
Džungle je protkána sítí potůčků a očky jezírek. Přes jeden z takových potůčků se brodíme. Je mělký, a tak se můžeme uprostřed zastavit a sklonit se nad podivným shlukem poloprůhledných kuliček - vajíček vodního šneka karakola.

Ne každý potok nebo říčka se ale dají překonat suchou nohou po kládě nebo kamenech. Pak je třeba si buď sundat boty a přebrodit se, nebo si zahrát na Tarzana. Lián je tu naštěstí všude spousta, takže u příští říčky můžeme použít ten druhý způsob. Herman svojí holí přitahuje jednu z lián visících ze zeleného „stropu“ nad námi, chytá ji oběma rukama, odráží se, „nasedá“ a letí! Za pár vteřin přistává na protějším břehu, který je prudší než břeh, kde stojíme, takže zastavit nemusí být jednoduché. Jak se oba s Táňou přesvědčujeme, brždění opravdu není nejjednodušší, ale Tarzan taky určitě nebyl hned napoprvé dokonalý.

Když už mluvím o liánách, musím říct, že tu jsou nejen liány životodárné (např. vodní) nebo pomocné (třeba ta liána „skákací“), ale i regulovací. Zní to divně, ale je to tak. Džungle je živým organismem, kde se rostliny a zvířata nejen rodí a žijí, ale i umírají. Je třeba neustále udržovat rovnováhu a liány jsou jakýmisi vykonavateli tohoto příkazu. Jakmile někde dojde k přehuštění vegetace, liány se postarají o to, aby se stav vrátil do normálu. Pár stromů „zaškrtí“, a je to. Proto se jim taky říká estrangulador (škrtič).

Estrangulador není liána s nejpodivnějším jménem, tou je určitě uňa de gato neboli „kočičí dráp“. Jmenuje se podle trnů, které jsou zakroucené do podoby kočičího drápu. Na rozdíl od estranguladoru však její jméno neříká nic o jejím použití. Je to totiž další vodní liána jako chakilla.

Liány v džungli nepoužívají jen indiáni, ale i opice. Nebo vlastně hlavně opice. Teď se už asi půl hodiny prodíráme pořád dokola v té části, kde se zabydlel jeden jejich druh - mono aullador (pavián) - spíš ale nazývaný manechi. Dávají dostát svému jménu, protože na nás ječí a skáčou přitom z větve na větev. Opičí maminky se starají o svá opičátka, zatímco samci nás z té třicetimetrové výšky bombardují výkaly. Nelíbí se jim, jak jsme bez ohlášení vtrhli na jejich teritorium a nakoukli do jejich soukromí.

Nevyčerpatelná džungle

Hermanovy vědomosti jsou nevyčerpatelné. Tak jak je nevyčerpatelná sama džungle. Tu nám ukazuje houbu omo, která vypadá úplně jako nějaký květ, nebo natrhá bambus, ze kterého chce udělat Panovu flétnu, a za chvíli už drží v ruce asi dvoucentimetrového mravence. Říká se mu buna a prý je jedovatý. V nebezpečí vylučuje ze zadečku páchnoucí tekutinu, která je ale jinak neškodná. Teprve jeho kousnutí je nepříjemné - člověk má po něm silné bolesti ještě osm hodin. Stává se to ale jen těm, co v takové situaci zpanikaří, protože k působnosti jedu hodně pomáhá psychika. Herman, jelikož je zvyklý, si z kousnutí nic nedělá.

Když už se vracíme do tábora, na chvilku si sedáme u stromu murure. Mastný flek na jeho kůře by mě nějak nevzrušoval, protože v džungli je možné leccos. Herman ale jako vždy přichází s vysvětlením. Kůru takhle odírají zraněná zvířata, která si chtějí ránu ošetřit. Je to prý propolis v surovém stavu, a ke stejnému účelu jako zvěř ho samozřejmě používají i domorodci.

Rosauro už připravil oběd, a tak si dáváme jeho rýži s překvapením. Pod tou naší se skrývá kuře, Táňa k ní má zeleninu (i téhle její prosbě vyhověl). Herman mezitím nařezal a trávou svázal bambusové tyčky, a udělal tak pravou džunglovou Panovu píšťalu.

V džungli by se daly strávit týdny, my jsme do ní ještě ani pořádně nevkročili, a už se zase musíme balit. Dnes nás ještě čeká cesta do výchozího místa pro zítřejší výpravu do pampy.

Po Tuichi a Beni se vracíme zpět do Rurre, kde dorazíme asi ve čtyři odpoledne. Máme hodinu, během níž se oplachujeme, a já si beru nové filmy, protože jsem jich vyfotil víc, než jsem původně plánoval. Cesta do pampy bude trochu delší než do džungle. Dnes džípem na základnu k řece Yakumě, zítra po řece kánoí do tábora v pampě.

Vyjíždíme v pět, k nám dvěma a Sylvii s Andrém se připojil ještě jeden mladý pár. Vesnička Santa Rosa, naše dnešní základna, je od Rurre vzdálená jen 80 kilometrů, ale po běžné prašné cestě. Dokodrcat se tam trvá přes tři hodiny. Vyjíždíme ještě za světla, ale během cesty se stmívá. Západ slunce je i přes to natřásání v džípu a prach z cesty nádherný. Ještě než se dostáváme do Santa Rosy, míjíme hodující kapybary a z tůní podél cesty svítí ve světle reflektorů našeho džípu červené oči kajmanů.

Na základnu přijíždí kromě nás ještě džíp s rozhalekanými hochy, takže tu budeme do rána nocovat všichni společně. No potěš pánbů, není nad noc strávenou s ožralými pubertálními fracky ze Západu.

David Kučera
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Vzdělávací instituce Aesculap Akademie uspořádala sympozium Restart elektivních výkonů, které v přímém přenosu vysílala přihlášeným účastníkům prestižní konference Efektivní nemocnice. Pozvání přijali Roman Kraus, předseda senátního výboru pro zdravotnictví, Jan Bláha, přednosta KARIM Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, a Eckart Mayer, přednosta německé ortopedické kliniky AKH. Připravili jsme tři bloky, ve kterých vždy diskutovali dva hosté.

23.12.2020
Aktuality z B. Braun

Spotify, iTunes, Google Podcasts - na všech těchto platformách si teď můžete poslechnout podcast Medicína od společnosti B. Braun. O zdravotnictví nebo aktuálních tématech v medicíně vyprávějí lékaři, sestry, manažeři, ale i samotní pacienti. Ačkoliv podcast přináší řadu odborných názorů, nepochybně obohatí i posluchače z řad široké veřejnosti.

30.10.2020
Aktuality z B. Braun

Existuje klíč k nalezení optimální úrovně stresu v době koronaviru? K tomu se nám vyjádřil a popsal své zkušenosti z terénu zakladatel projektu #delamcomuzu Mgr. Pavel Pařízek, který v době krize řešil se svým týmem na dennodenní bázi problémy běžných občanů, pracovníků z první linie a fungoval dokonce jako „záchranná stanice“ expatů žijících na území České republiky. V průběhu pandemie se ukázalo, že hlavním stresovým faktorem epidemické krize nebyl jen samotný Covid-19, ale i sekundární dopady pandemie jako obavy o vztahy či práci.

08.07.2020
Aktuality z B. Braun