Přejít na obsah stránky | Klávesové zkratky | Hlavní strana | Mapa stránek | Vyhledávání | Přejít na hlavní navigační menu

Alice Springs

1. Listopad 2007

Alice Springs

Alice je příjemné město. Žije v něm jen dvacet tisíc lidí, a ulice proto nejsou přecpané auty, po smogu ani památky. Na východ i na západ od města je pohoří MacDonell a přímo uprostřed města vyčuhuje několik kopců - vyhlídek.

Přijíždíme do Alice, které se zjevuje jako oáza uprostřed horké pouště. Vlastně to JE oáza. Klima je tu snad od Indie nejpříjemnější - teplo, ale sucho. Díky bohu za tu změnu. Snad se nějakou dobu zase nebudu koupat ve vlastním potu.

Ubytovávám se v hostelu kousek od nádraží. Je vidět, že Alice je pro baťůžkáře oblíbené místo, protože hostel je nejenom velký, ale i plný. I tady, jako v Darwinu, je nejlevnější ubytování v noclehárně a musím v recepci nechat vratnou zálohu deset dolarů za klíč (kdybych ho náhodou ztratil).

Za hostelem je parkoviště, takže ti, co se po Austrálii pohybují autem (a je jich dost), mají svého miláčka pod dohledem.

Ve velké jídelně jsou i pohovky a televize. Hned vedle je velká kuchyně s lednicí jako almara a přípravným pultem uprostřed, přesně podle ergonomických doporučení architektů. Nejlepší je ale zastřešená veranda s dřevěnými lavičkami a stoly přímo před vchodem do mojí noclehárny. Připadám si jako na pionýrském táboře. Hned vedle hostelu je internetová kavárna.

Alice je příjemné město. Žije v něm jen dvacet tisíc lidí, a ulice proto nejsou přecpané auty, po smogu ani památky. Na východ i na západ od města je pohoří MacDonell a přímo uprostřed města vyčuhuje několik kopců - vyhlídek. Sluníčko příjemně svítí a já se jdu projít po pěší zóně.

Darwin i Alice jsou blízko území Austrálců. I v Alice je proto plno krámků nabízejících dřevoryty, kresby, trička a také cédéčka s jejich hudbou. V každém z těchto krámků je k dostání i typický hudební nástroj Austrálců - didžeridu. Jeho zvuk je jedinečný a snadno poznatelný - vydává krásné hluboké tóny.

Ulicemi Alice brouzdá spousta Austrálců. Nic nedělají, jen lelkují, sedí pod stromy a čekají na další den. Uprostřed Alice je příjemná pěší zóna. V jejím středu právě teď stojí velké policejní auto. V bance ANZ si vyzvedávám cash advance. Tentokrát na kartu VISA, a je to bez problémů. Ještě jedna cash advance a budu si moci konečně koupit letenku do Chile. Můj týdenní výběrový limit je bohužel příliš nízký na to, abych mohl zaplatit celou částku kartou.

V Darwinu mi došly baterky v budíku, tak si kupuji nové. Jsou ale dražší než celý budík!

Jelikož Alice je uprostřed pouště, kde v okolí není žádné jiné větší obydlené místo, museli se první bělošští obyvatelé neobvyklými metodami postarat o některé záležitosti, jež jsou pro nás, co bydlíme na hustě osídlených územích, samozřejmostí.

Například v potřebě pokrýt obrovské území kolem Alice lékařskou pomocí založil jakýsi John Flynn tzv. „Royal Flying Doctor Service“. Nešlo o nic jiného než létající sanitku, pomocí níž se doktoři dopravovali i do těch nejodlehlejších míst. I dnes, když už je Alice spojeno se zbytkem Austrálie Stuartovou dálnicí, se však na tomto systému téměř nic nezměnilo, protože okolní farmy jsou stále izolované (nevedou k nim žádné „dálnice“) jako v době založení RFDS.

Na Flynnovu počest byl tzv. Adelaide House, kdysi první nemocnice v Alice, přeměněn na John Flynn Memorial Museum. Tím ale tenhle malý kult osobnosti nekončí, protože hned naproti přes trávník stojí John Flynn Memorial Church, kostel pojmenovaný opět po Flynnovi.

Že je Alice opravdu daleko odevšad, dokazuje sloup se směrovkami ukazujícími směr a vzdálenost k některým světovým velkoměstům. Teda, je to fakt DOST daleko.

Nekonečné silnice australského outbacku křižují velké a pohodlné autobusyNekonečné silnice australského outbacku křižují velké a pohodlné autobusyKonec nicnedělání ve městě, jde se pracovat! Nejdřív si na terminálu Greyhound rezervuji na pozítří jízdenku do Yulary, městečka pár kilometrů od Uluru (Ayers Rock). To rezervování předem mě trochu štve, protože mě omezuje v pohybu. Jako držitel Aussie Passu musím provést rezervaci alespoň 24 hodin dopředu, a zároveň jakmile dostanu jízdenku, už nejde změnit a musím odjet. No jo, právě spustili nový rezervační systém GYRO, a tak všichni pasažéři budou nějakou dobu trpět, než vychytají jeho mouchy.

Deset let poté, co jako první přešel Austrálii Stuart, tedy roku 1872, byla z Adelaide na jihu do Darwinu na severu postavena telegrafní linka navazující na podmořské kabely z Darwinu na Jávu a dál do Evropy. Spojení mezi Austrálií a Británií se tak zkrátilo ze dvou měsíců (průměrná doba trvání doručení pošty lodí) na dva dny. Na území Austrálie bylo pro účely zesílení signálu postaveno dvanáct opakovacích stanic, a jedna z nich, ta nejdůležitější, je dnes zachována jako muzeum. Samozřejmě že mluvím o stanici v Alice Springs.

Z centra Alice vyrážím ke stanici po značené cestě, která mě vyvádí podél řeky Todd za město. Řeka je úplně vyschlá, takže teď jde spíš o řeku kamení. Město končí bez ohlášení a já se ocitám na červené pěšince uprostřed skal. Chůze je příjemná, i když slunce praží a přidávají se k němu ještě odrazy od skal.

Pěšinka se vine podél řeky na první pohled nehostinnou krajinou. Skály a obrovské balvany jsou jen tak poházeny po okolí a mezi nimi vyrůstají bílé či hnědé stromy. Keře a tráva jsou pěkně ostnaté. Radši jdu pořád po pěšince, protože můj pokus podívat se do skal skončil obalením mých kalhot pichlavými lístky a květy.

Po třech kilometrech přicházím k malé oáze se stromy a trávníkem. Na trávníku jsou posázeny lavičky a stolky, asi na pikniky. Na stromech sedí a cvrlikají červenošedí papoušci Galah. Pěšinka končí a přede mnou je ona stará telegrafní stanice.

Stará telegrafní stanice stojí asi 3 km severně od městaStará telegrafní stanice stojí asi 3 km severně od městaBudovy stanice vypadají jako nové a tak trochu připomínají Divoký západ. Ze směru od Alice k nim vede jeden dlouhý drát, symbolizující telegrafní kabel z Adelaide, a směrem na sever vede další - telegrafní kabel do Darwinu.

Život tady v poušti nebyl vůbec jednoduchý, obzvlášť když v době stavby stanice nebylo žádné Alice Springs. Město vzniklo až o šestnáct let později (1888) a jméno Alice Springs (Aliciny prameny) dostalo podle pramenů, u nichž telegrafní stanice stojí. Prameny zase byly pojmenovány po Alici, ženě Charlese Todda, vrchního dohlížitele stavby celé telegrafní linky. Ve skutečnosti ale nejde o žádné prameny, nýbrž o obyčejné kaluže vody, které kvůli skalnímu podloží na tomto místě zůstávají po velkých deštích do té doby, než vyschnou. Měly by se tak spíš jmenovat Alice Waterholes (Aliciny kaluže).

V telegrafní úřadovně stojí na stole přijímač, do kterého přicházely telegrafní depeše psané morseovkou. Telegrafista je zaznamenal a odvysílal dál. Zopakováním signály opět nabyly na síle a došly tak v bezchybné formě k další opakovací stanici. Než dorazily do Londýna, musely být zopakovány ještě mnohokrát. Na zdech úřadovny jsou vidět dva dráty sbíhající se v přístrojích na stole. Jeden vede do Adelaide, druhý do Darwinu.

Vlastní Aliciny prameny jsou teď skoro vyschlé, takže si můžu jen představovat, jak vypadají, když je po dešti. Nějaká voda tu ale ještě je, protože se sem pávě přišel napít malý klokan.

Kousek za telegrafní stanicí šplhám na jeden kopec, ze kterého je perfektní výhled do pouště na sever i na jih směrem k Alice Springs. Město ale vidět není, protože je schované za kopci, kolem nichž jsem přišel. Slunce se začíná sklánět k obzoru a okolní skály dostávají červený nádech. Nádhera!

Papoušci galah dělají společnost návštěvníkům staré telegrafní stanice za Alice SpringsPapoušci galah dělají společnost návštěvníkům staré telegrafní stanice za Alice SpringsChvilku sedím před stanicí na lavičkách pod stromy. Chtěl bych si udělat fotku papoušků, ale nevím, jak je přilákat. Vytahuji alespoň deník a chvíli píšu. Pak si vyndávám zbylé krajíce chleba od oběda... a ejhle, papoušci jsou v mžiku u mně, pobíhají kolem a nenápadně loudí. Skvělé, tak takhle se na ně musí!

Po stejné pěšince se vracím zpátky do města. Na jeho začátku, přímo v písečném korytu, sedí pod stromy stejné skupinky Austrálců, jako když jsem šel ke stanici. Asi fakt nemají co dělat.

Nevracím se ještě do centra, ale odbočuji, abych se vyšplhal na Anzac Hill, z nějž je prý pěkný výhled na Alice. Pěšinka je strmá, ale když jsem nahoře, zjišťuji, že z druhé strany se sem dá vyjet autem. Je to asi oblíbené místo i pro sledování západu slunce, protože tady už čeká pár lidí a dívají se směrem k západnímu obzoru. Na kopci stojí pomník australským obětem ve všech válečných konfliktech (Anzac je zkratka z Australia and New Zealand Corps neboli Sbory Austrálie a Nového Zélandu) a na vysokých stožárech vlají vlajky Austrálie a Northern Territory.

Jak slunce zapadá, osvětluje pohoří MacDonnell jižně od Alice. Pohoří je rozděleno na dvě části, východní a západní, průrvou (tzv. Heavitree Gap), kterou vede i Stuart Highway. Teď při západu slunce je už západní část pohoří ve stínu, kdežto východní je ještě pořád osvětlená. Foťáky cvakají a lidé se kochají. Romantika uprostřed australského kontinentu.

Světla Alice Springs se rozsvěcují a já scházím po schůdkách z kopce do ulic. Stavuji se ve Wolworthu, abych si koupil večeři. Zkusím jejich kilový jogurt a na večeři si beru i plechovku piva West End. Obojí mi přichází k chuti, když sedím v hostelu v otevřené jídelně a píšu deník.

Den 216, úterý 23. 3. 1999

Jsem nějak na štíru s deníkem. Od té doby, co jsem přiletěl do Austrálie, se na něj vůbec nemůžu soustředit. Spím v noclehárnách, takže žádné soukromí a žádná koncentrace. Kdybych nepsal deník, bylo by mi to celkem jedno. Už předtím jsem trpěl tím, že v průměru dvě hodiny denně strávím psaním, ale teď se to stalo neúnosným. Proto píšu teď ráno venku v otevřené jídelně. Večer je čím dál tím těžší se k psaní dostat, protože jsem unavený, a to, že se všichni spolu baví nebo si čtou knížku, a já bych měl psát deník, mi moc motivace nepřidá. Ach jo.

Poté, co dokončím zápis, se stavuji na terminálu Greyhound, abych si zarezervoval další jízdy. Mohl bych to sice udělat později, ale v místech, kam teď pojedu, nejsou Greyhound terminály, takže bych musel telefonovat a neměl bych jistotu, že budou mít místo. Austrálie je holt oblíbenější země než Indonésie, takže se může snadněji stát, že na mě nic nezbude.

S tím novým systémem mě ale Greyhound opravdu zklamal. Moje cestovní svoboda je pryč. Alespoň tedy na následujících šest dní, na které jsem si musel zarezervovat jízdenky. Takže teď mám cestu naplánovanou až do Adelaide. Musel jsem na to ale čekat snad hodinu a půl, a další skoro půl den už je ztracený.

Kupuju pohledy a pak se vydávám do nákupního centra Alice Plaza, v jehož druhém patře má být Muzeum of Central Australia. Má být, ale není. Prý se přestěhovalo na západ Alice, tam, kde jsou centra věnovaná Austrálcům: Strehlow Research Institute a Araluen Arts Centre. Je to pořádný kus pěšky, zvlášť v tomhle horku. Alespoň se ale podívám do odlehlejší části Alice.

Důležitost vody v této pustině ukazuje i jméno města. Telegrafní stanice, zdejší první osídlení, by bez blízkosti Aliciných pramenů (pojmenovaných podle manželky Charlese Todda, vrchního dohlížitele nad stavbou telegrafu) nemohla vzniknoutDůležitost vody v této pustině ukazuje i jméno města. Telegrafní stanice, zdejší první osídlení, by bez blízkosti Aliciných pramenů (pojmenovaných podle manželky Charlese Todda, vrchního dohlížitele nad stavbou telegrafu) nemohla vzniknoutJe vedro a já se plazím ulicí, kde není žádný stín. Kolem mě se prohánějí auta a lidé v nich mají puštěnou klimatizaci. Jen já ne. Konečně jsem u Strehlow Research Institute. Obcházím ho ze všech stran, ale muzeum nikde. Tak se vrhám dovnitř a ptám se v pokladně. Ha, ha, muzeum je prý „ve skladu“. Prostory v Alice Plaza už vyklidili, ale do nových se ještě nenastěhovali. Snad prý v červnu. Hm, to už tady nebudu. Tak si alespoň kupuju vstupenku sem (platí mi prý i do Araluen Arts Centre) a nořím se do výstavy.

Profesor Ted Strehlow, rodilý Australan, strávil většinu svého života mezi Austrálci kmene Arrernte. Získal si u nich tak velkou důvěru, že když si uvědomili, že jejich tradice jsou ohroženy, rozhodli se svěřit mu své nejsvatější duchovní předměty. Strehlow jejich předměty přijal a uschoval. A protože je jako řadu dalších předmětů či míst v Austrálii nesmí spatřit nezasvěcený muž a už vůbec žádná žena, jsou uschovány v sejfech, kde se k nim nemůže nikdo nepovolaný dostat.

Jeden z takových předmětů, obraz vytvořený z červeného prachu a kamínků, je přeci jen vystaven. Je u něj ale upozornění, že ho bude občas třeba zakrýt, protože ho nesmí spatřit žádná Austrálka. Výstava se většinou věnuje Strehlowovu životu a jeho kontaktům s Austrálci. Objasňuje taky způsob obživy Austrálců (ženy se věnují sběru, muži lovu), jejich sociální hierarchii (nejdůležitější jsou zájmy kmene, až pak jednotlivce) a i některé techniky používané při tvorbě totemických předmětů nebo malování. Moc pěkné. Škoda že nemám víc času.

Hned vedle Strehlowova institutu je Araluen Arts Centre. Je taky věnováno Austrálcům, ale v trochu jiné perspektivě. Vystaveny jsou hlavně kresby austrálských malířů. Od typických „tečkovaných“ s náměty z každodenního života či přírody (kterým však rozumí jen oni) až po konvenční obrazy evropského typu (které už jsou většinou srozumitelné i nám).

Vstupenka mi vlastně platí ještě do jednoho muzea - Technology, Transport & Communications Museum. Je to malinké muzeum v bývalém hangáru letecké společnosti Connellan. Několik letadel, nástěnné mapy tras Connellan a taky malá výstava věnovaná tragické havárii prvních leteckých průzkumníků Austrálie. Před hangárem stojí na stojanu jedno z bývalých letadel Royal Flying Doctor Service.

Tak to by z muzeí pro dnešek stačilo, ne? Neviděl jsem sice to, co jsem chtěl, ale Australani udělají muzeum z každé věci starší než deset let, takže i tak jsem něco poznal.

Vracím se zpátky do centra a hned zase zahýbám na jih. Chci se podívat na Heavitree Gap, onu zvláštní mezeru mezi dvěma hřebeny pohoří MacDonnell. Teď si uvědomuju, že Alice je docela malé město. Právě jsem ho celé přešel napříč, protože muzea tvoří jeho západní hranici a k Heavitree Gap teď jdu po východním okraji, podél vyschlé řeky Todd. Za ní už není nic, jen hory. A to jsem byl před pár minutami přímo v centru!

Pohoří přede mnou roste a já začínám rozeznávat detaily. Velké kameny, průrvy a taky osamělé bílé stromy (přízračný gumovník) kontrastující s červenou skálou. Procházím kolem několika Austrálců a asi za dvacet minut stojím na místě, kde zeje obrovská půlkilometrová mezera mezi východním a západním hřebenem MacDonnell.

Jako každý zvláštní přírodní úkaz i Heavitree Gap je pro Austrálce posvátná a nikdo z nich se neodvážil v těch místech vyšplhat na hřeben. A jelikož je to posvátné místo mužů, kam ženy nemají vstup povolený, ještě nedávno byla pro Austrálky uzavřená. Ty ji nemohly používat ani pro zjednodušení cesty na jih, ale musely složitě přecházet hřeben jinou cestou. Dnes už tudy ale vede dálnice, a dokonce i železnice, které používají všichni.

Už se stmívá a já se vracím zpět. Míjím taky jeden saloon, který jako by sem byl přemístěn z Divokého západu. Asi se jím nejspíš nechali inspirovat, ostatně životní podmínky tu také byly kruté. Prostě pouštní.

Po večeři se zase nutím do psaní deníku, ale jde to ztuha. Dny mi splývají a už mi někdy vůbec nepřipadají zajímavé. Teda ony zajímavé jsou, ale když o nich píšu, tak mi to přijde nezajímavé. Jsem opravdu zvědavý, co na to budou říkat lidi. Je dost velký rozdíl psát deník měsíc a psát ho tři čtvrtě roku. Za tak dlouhou dobu se slova, výrazy i věty prostě musí začít opakovat. Svět je sice všude jiný, ale podstata zůstává stejná. To jsem teda zvědav... Zdravím všechny ty, co můj deník dočetli až sem. Skvělý výkon. Nebojte, ještě na vás čeká hodně čtenářského utrpení!

Okolí Alice Spings je suchá savana dále přecházející v poušťOkolí Alice Spings je suchá savana dále přecházející v poušť

Den 217, středa 24. 3. 1999

Bus do Yulary odjíždí v osm ráno. Je to kombinace obyčejné linky a túry. To znamená, že s ním může jet každý, ale jelikož tahle trasa je součástí třídenní túry z Alice do národního parku Uluru (Ayers Rock) - Kata Tjuta (Olgas), národního parku King’s Canyon a zpět do Alice, řidič slouží zároveň jako průvodce a popisuje nám, co právě vidíme.

S tou túrou měl Greyhound docela chytrý nápad, protože tím, že poskytne něco navíc než jen dopravu, v tomto případě průvodcovství, získá zákazníky na tři dny. Každý ale může jet třeba jen část túry, protože ta se skládá z nezávislých úseků Alice - Yulara, Yulara - Uluru, Yulara - Kata Tjuta, Yulara - King’s Canyon a King’s Canyon - Alice.

Za každý úsek se platí zvlášť, takže je možné si svou túru složit jako stavebnici. Já jako držitel Aussie Passu neplatím zdánlivě nic, jen jsem si musel patřičné úseky zarezervovat a Greyhound odečte z mého kreditu příslušný počet kilometrů. Proto jsem si včera rezervoval bus z Alice do Yulary a na dnešek pak ještě túru k úpatí Uluru. Na zítřek cestu k Uluru a ke Kata Tjuta, pozítří z Yulary do King’s Canyon a popozítří z King’s Canyon dál na jih do Coober Pedy, jednoho zvláštního městečka, nacházející ho se už na území státu South Australia.

Asi bych měl vysvětlit všechna ta jména, co jsem teď vypsal. Yulara je malá turistická vesnička sloužící jako základna pro návštěvníky národního parku Uluru - Kata Tjuta. Uluru je obrovská červená skála uprostřed pouště, bělochům známá spíš jako Ayers Rock, a Kata Tjuta (bělochy pojmenované Olgas) je něco jako Uluru, skály jsou ovšem menší a je jich víc. No a King’s Canyon je to, co název napovídá - Králův kaňon - taky ztracený v poušti.

Sluníčko nám zase svítí a náš autobus uhání po Stuart Highway směrem na jih. Jedeme rudou pouští se suchou trávou a sem tam nějakým stromem. Nekonečnou rovinu občas naruší skála nebo duna. Jinak ale rovina, kam až oko dohlédne.

Velbloudi v Austrálii? První byli přivezeni roku 1840 z Kanárských ostrovů, dnes jich je na území Severního teritoria asi 50 000Velbloudi v Austrálii? První byli přivezeni roku 1840 z Kanárských ostrovů, dnes jich je na území Severního teritoria asi 50 000Autobus je klimatizovaný, se záchodem a dokonce i vodou, takže si připadám, že cestuji v až nepatřičném luxusu. Občas nás velkou rychlostí mine silniční vlak, ale jinak je doprava řídká. S těmi plnými silnicemi v Indonésii je to nesrovnatelné.

Po asi 100 km zastavujeme na občerstvení ve Stuart’s Well, sídle Camel Outback Safaris. Zastávka je to plánovaná a každý se může svézt na velbloudu - pokud zaplatí. Já se jdu ale podívat na pštrosy a emu, které vidím pobíhat v nedaleké ohradě. Koukají bezelstně do mého objektivu a musím se smát jejich tázavému výrazu.

Velbloudi se v Austrálii dříve nevyskytovali a byli sem dovezeni jako dopravní prostředek někdy ve 30. letech 19. století. Teď jich tady ve volné přírodě žije asi dvacet tisíc, a tato farma prý dokonce dodává velbloudy na Střední východ!

Když zase nasedáme do autobusu a odjíždíme, pouští nám řidič kazetu o velbloudech namluvenou jedním australským zálesákem. Jeho angličtina je drsně australská, takže mu rozumím každé druhé slovo. I tak je to ale dobré doplnění k tomu, co jsme viděli. David Attwood, náš řidič-průvodce, je vůbec schopný a znalý. Tuhle túru jezdí dvakrát týdně, takže už mu většina věcí přešla do krve a jeho vyprávění je tak přirozené, jako by vycházelo přímo z jeho srdce.

Po dalších 100 km míjíme místo, kde se nacházejí Henburské meteoritové krátery. Nevidíme je, protože jsou v poušti několik kilometrů na západ od silnice, ale jsou zajímavé tím, že v nich trénovali američtí astronauti programu Apollo, protože jejich okolí připomíná měsíční krajinu.

V městečku Erdlunda zastavujeme a čekáme na autobus z jihu z Adelaide. Erdlunda je totiž křižovatka, na které se odbočuje ze Stuart Highway, protože Uluru je asi 250 km na západ. Na bus z Adelaide čekáme, protože v něm můžou být lidé, co se chtějí připojit k naší túře.

Bus z Adelaide přijíždí s hodinovým zpožděním, takže všechen čas, co jsme měli jako rezervu, je fuč a teď budeme naopak muset hodně spěchat, abychom stihli to, co je dnes v plánu. Cestou z Erdlundy do Yulary stavíme na silnici, abychom se pokochali pohledem na stolovou horu Mt. Connor, která ční jako dlouhá placka na jižním obzoru.

David Kučera

David Kučera
0
Dosud nehlasováno

Čtěte také

Významní čeští nefrologové po zahájení očkování proti covidu-19 oslovili Ministerstvo zdravotnictví, aby při vakcinaci zařadilo do prioritních skupin i dialyzované pacienty. Přístup k očkování se podařilo zajistit a dialyzovaní už mají dostupnější i preventivní léčbu.

30.04.2021
Aktuality z B. Braun

Společnost B. Braun rozšířila své portfolio vstřebatelných hemostatických prostředků z oxidované celulózy o nového benjamínka: Cellistypt® N-W. Nejnovější zpevněná fibrilární forma Cellistypt® N-W byla designována tak, aby vyhověla speciálním potřebám laparoskopické chirurgie.

05.05.2021
Aktuality z B. Braun
Lucie Stejskalová je šťastně vdaná, má dvě krásné dcery a pracuje v cateringové společnosti jako kuchařka. Od malička sportovala a láska k pohybu jí zůstala. Dnes je Lucii čtyřicet let, běhá Spartan Race a má za sebou několik triatlonových závodů. Přestože je ve výborné fyzické kondici, postihla ji stresová inkontinence. Řešení našla až v pomůcce Diveen®.
10.03.2021
B. Braun pro život